Nechci si stěžovat, ale…

Mám skvělý těhotenství a musím říct, že se mám žůžově. Žádné komplikace, oba jsme zdraví. I jedna starší kolegyně v práci říkala, že to dobře zvládám, že do poslední chvíle chodím do práce. A že dobře vypadám a tak.

Ale jsou věci, co mi začínají vadit. Asi proto, že se mám tak dobře, mám čas přemýšlet nad „hloupostma.“ Už jsem jednou psala o jídle a pití v článku Až to budu zase jenom já. Musím uznat, že za tu dlouhatánskou dobu bych si ráda občas dala pšeničák (pšeničné pivo), hlavně s oteplujícím se počasím, možná i trošku vína, nebo gin s tonikem a okurkou (to jsem se naučila v práci a teď kolegyně říkala, že je skvělý do toho hodit zmraženou citronovou šťávu a že to má skvělou chuť, jak se to tam pomalu rozpouští. Ale choutky mám i na nevinnější věci jako čaje. Černé, zelené, bílé, oolongy, pu-erh a taky bylinkové. Jaká to bude paráda, až si je člověk bude moct dát bez jakýchkoliv omezení a hlídání, že máta a šalvěj jsou nevhodné v tom kterém trimestru, popřípadě se toho o nich moc neví, tak se jim radši vyhněte. A koření. Zase budu moct dávat jakékoliv tolik, kolik budu chtít. 

Z jídla mi pořád nejvíc chyběj matesy s cibulí (slanokyselý ryby), ale dala bych si taky tataráček a nebo nějaký smrdutý sýr Limburger (ten zrající z Lídla tak hezky voněl, když jsem ho nesla manželovi).

Ale není to jen o jídle a pití, chtěla bych se vyhřívat na sluníčku a opatrně to zkouším, ale nerada bych měla nějaké fleky. Taky bych si chtěla nalakovat nehty. Bohatě by mi stačilo jednou měsíčně.

A taky bych chtěla být štíhlejší. Přijde mi, že mám hrozně tlustý stehna a špekový faldíky i na zádech. Nebo mám jen převislou kůži jako šarpej?

Ale abych si jen nestěžovala, tak na velký břicho už jsem si celkem zvykla a není tak hrozný ho nosit, i když si často potřebuju sednout a odpočinout. Hlavně už si do něj pořád něčím nenarážím, což je docela úleva. Většina věcí (krmení pro kozy) jde nosit bokem. Teď mi kolegyně radila, že si bokem můžu stoupnout i k umývadlu, abych dosáhla na kohoutek a mohla si umýt ruce. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že co mi spadne na zem tam taky hodlá zůstat. I když je zajímavé, že některé dny si můžu úplně normálně dřepnout a sebrat něco ze země nebo podojit kozu. A jindy už bych své boty na suchý zip (článek zde) vyměnila za nazouvací.

Samotnou kapitolkou je otáčení se v posteli na zádech. Zajímalo by mě, jestli mi díky nové hmotnosti zesílily svaly na rukou. Zvykla jsem si totiž vydatně si pomáhat rukama, když vstávám z postele, vylézám z auta a při dalších pro ostatní lidi běžných činnostech. Poslední dobou si všechny džemy a zavařeniny otevírám sama bez podebírání lžičkou. I když je to možná jen náhoda, že zrovna jdou dobře, mám radost z toho, že aspoň nějaká změna na mém těle je k lepšímu.

Jen abyste věděli, pevně věřím, že se všechno v dobré obrátí – zase budu moct baštit, na co budu mít chuť, zhubnu (snad sama od sebe díky kojení, případně budu mít dost vůle a času na cvičení) a všechno bude zase krásné, takže to nepíšu proto, abych vám ukázala, jakej jsem chudák a mám se špatně, ale spíš proto, abych zaznamenala pokud možno co nejobjektivněji, jaký to je být těhotná. I když nerada píšu o špatných věcech, nechci zároveň v ostatních vytvářet pocit, jak se mám mnohem líp. Nějak se tomu říká, když vám Instagram a Facebook ukazují, jak jsou všichni ostatní hezčí, šikovnější, mají víc času a usměvavější, hodné a vzorné děti. Lidi jsou z toho pak nešťastní, protože si připadají neschopně. Tak se mějte krásně, jdu krmit, malovat a možná si na chvilku sednu na sluníčko. A budu doufat, že dneska bude správná konstelace hvězd, abych mohla podojit kozu. V horším případě se malý kůzle pořádně nacpe.