Posun tím správným směrem

Před časem jsem v článku Hybatel všeho uváděla, jak mě dítě posunulo k větší odvaze a to ještě ani není na světě! 

O odvaze by mi měl na blogu vyjít samostatný článek na podzim. Odhaduju to tak na září.

Vlastně to i hezky ilustruje to, jak můžete brát věci optimisticky nebo pesimisticky. Všichni tak nějak tušíme, že s dítětem je život „obtížnější“ = musíte přemýšlet o dalších věcech, které je potřeba vyřešit a zařídit, než se do něčeho pustíte, třeba odjet sami na dovolenou, nebo co všechno sbalit, když ho chcete vzít s sebou. Takže když čekáte dítě, můžete se: 

• buď hroutit z toho, že vám pak končí svobodný život 
• (nebo se těšit na to, jak to bude úžasně skvělý být mámou a starat se o maličkýho tvorečka, kterej sice snad bude roztomilej jako kůzlátka, ale možná bude taky tak řvát, dělat problémy, vymýšlet blbosti atp. – zkrátka to moc nejsem já), 
• a nebo se můžete pokusit zařídit si důležité věci (preventivky, dentální hygienu, oční, kontrolu mateřských znamínek) předem. A ještě si to užívat, že jste se k tomu konečně dokopali.

V minulém článku Jak se mi rozrůstá sobotní speciál s články o dítěti a věcmi kolem jsem psala o tom, jak se mi úspěšně rozrůstá seriál se sobotními články o těhotenství, úvahách, dítěti a dalších možnostech. A taky jsem tam zmínila, že by některé články šly „aktualizovat“. Tohle je právě taková malá aktualizace toho Hybatele. Přemýšlím totiž, co všechno se posunulo tím správným směrem.

• Všechny lékařské prohlídky: 
• objednala jsem se na oční (konečně po spoustě letech, vyjde to tedy až po narození dítěte, ale co už),
• dvakrát jsem v uplynulém roce byla na dentální hygieně a taky jednou na preventivce (obvykle sice k zubaři chodím každý rok, ale vždy s nějakým konkrétním problémem),
• gynekoložka a obvoďák jsou v tom asi zahrnutý.
• Dalo by se říct, že jsem začala jíst zdravěji. Zejména v prvním trimestru jsem se vyhýbala sladkému, protože jsem měla obavy z těhotenské cukrovky. A přitom horších výsledků se obvykle dosahuje až později, ale to jsem nevěděla. Teď se to taky snažím odbourat, ale moc mi to nejde. Naopak se mi daří vyhýbat se soli, protože zhoršuje otoky nohou a o to tedy nestojím.
• Snažím se být víc v klidu a nenervovat se s prací, pozdním příchodem k lékaři (protože autobus se někde zasekl, nejel a podobně), a taky s tím, že se zadýchávám do kopce nebo schodů. Určitě mi trochu pomáhají hormony, ale ne vždy se mi daří být flegmatická. I když je to asi lepší než dřív.
• Také se učím říkat si o pomoc, když to potřebuju. Nebo divnýho chlapa na zastávce požádat, jestli by mohl jít kouřit kousek dál. Požádat o místo k sezení.
• Myslím, že v plánování a organizování jsem dobrá i normálně, ale tohle to posouvá na další level. Když jste extra zodpovědní (nebo přehnaně úzkostliví, rozhodněte sami;-)), je potřeba myslet na všechna očkování, preventivky, screeningy, výběr pediatra, jména, pořízení oblečení, postýlky a dalších věcí pro mrně v nějakém rozumném časovém předstihu, kdy je žena ještě schopná chodit (místo se valit) a tak nějak rozumně přemýšlet (občas svůj mozek podezřívám, že vytěsňuje i věci, které by nemusel).
• Snáz se mi uklízí věci po rekonstrukci. Vlastně mě i tak nějak baví rovnat oblečení do skříní a sledovat, jak se nám domeček plní vším možným. Dobře, uznávám, teď ke konci je to už spíš trochu děsivé, protože není nafukovací, jak se u nás vždy říkalo. (Používáte ten výraz taky?) Začínám mít pocit, že naše dítě má větší šatník než já. Možná dokonce i když zahrnu věci, které mi nepadly ještě před těhotenstvím! Teď je jasný, že mám jen pár kousků. Ale nebojte, zase tak moc mi nehrabe, aby ze mě byl minimalista. To je pro mě pořád sprostý slovo. ;-))
• Myslím, že i manžel se snaží posunout všechny věci vpřed rychleji a dynamičtěji, než kdybych nebyla v jiném stavu. Jsem ráda, že si uvědomuje, že některé věci už teď dělat nemůžu a taky by se mohlo stát, že na spoustu dalších potom nebudu stačit. Kupříkladu není vhodné dávat mi věci vysoko nebo nízko. Vždycky mám ohromnou radost, když se domů nastěhuje nová (stará) skříň a já ji můžu obsadit vytříděnými věcmi. Stejně tak dovoz posledních věcí od tchyně je příjemným zpestřením večerů. Třeba teď už tu konečně máme věci do lékárničky. Ne, že bych je potřebovala! Jednak jsem naštěstí zdravá, a jednak z toho stejně nic nesmím. Možná tak vzít si teploměr. :-)
• Ale jedná se taky o mentální posun – budu o tom pak psát v článku/cích o odvaze v září. Jde o to, že jsem si na některé věci troufla právě proto, že už mi „zbývá málo času“. Správně by to tak měl mít člověk asi celý život, ale to se snáz říká a píše, než dělá. Třeba na ten zmiňovaný slučák ze základky bych šla ráda, stejně jako byl skvělý podzimní slučák ze střední, ale nikdy by mě nenapadlo ho organizovat. Proč já? Takový ty sebevědomí tahouni byli ve třídě jiní. Takoví ty úspěšní, bohatí, co se mají čím chlubit. Já jsem prostě tak nějak normální, obyčejná. Nemám žádné fantastické zprávy, které bych všem musela ukázat. Ani nic k předvádění. Kdybych kandidovala na prezidentku, udělala bych speciální meeting, ale já se jenom chystám jít na mateřskou, což už má stejně většina mých spolužáků za sebou. Nemám žádný zvláštní prachy, haciendu, dokonce nejspíš dělám práci pod svou úroveň – vzhledem k množství titulů. A nikdy jsem ani nezkoušela podnikat. Jenže tak nějak to o tom vůbec není.
• Stejně jako účast na výstavě obrazů, nebo Hobby výstavě s mými pletenými a šitými kousky nemusí znamenat, že mám krásnější šaty než Blanka Matragi. U spousty věcí jde prostě o to to zkusit, pobavit se a užít si to. Bez ohledu na výsledek.