Ne 25. září 2016
Asi až v jedenáct jsme vyrazili na motovýlet. Jeli jsme směrem na Kralupy, pak přes Velvary, kde byl most montovaný z hmotných rezerv, takový ten prudce vyvýšený, takže jsem musela dost přidat plyn, ale překvapilo mě, jak jsem ho v pohodě přejela. Semafory mi na motorce také žádné problémy nečiní. To není jako rozjíždění v autě (kdy mi to pravidelně chcípe).
Dalším bodem na naší trase je Kmetiněves, odsud pochází ten 12-13letý kluk, který před lety zavraždil svou spolužačku a zjistilo se to až za relativně dlouho, když se dělaly testy DNA, protože vraha nemohli najít. Nezletilého zkrátka nikdo nepodezříval (hezká ukázka myšlení v krabici).
Potom jedeme přes Mšené Lázně. V Budyni nad Ohří si dáme přestávku a oběd v místní hospůdce. Obě jídla jsou chutná, jenom škoda, že si nemůžeme dát pivo. Dneska jezdí strašná spousta motorkářů, protože to vypadá na jeden z posledních krásných letních dní.
Povede se mi taková menší bota, když mi motorka chcípne pár metrů od místa, z něhož jsme vyjeli. Stojím uprostřed silnice, nebezpečně hned za zatáčkou, za mnou se tvoří kolona aut a já nechápu, co se stalo. Snažím se nastartovat, a když mi to nejde, ukazuju jim, aby mě objeli.
Marně přemýšlím, co se mohlo stát. Že bych měla zařazenou jedničku a pustila spojku? Ale tady nebyl důvod, byla to krásná rovinka, jenom zatáčky. Tak proč to chcíplo? Prostě pl pl pl a bylo hotovo. Zmáčknu startér, motor naskočí, ale hned zase chcípne. Spojku jsem držela, tak co je? Trochu ztrácím nervy, mám strach, že do mě někdo zezadu nabourá. Dobře, soustředit se. Zmáčknu spojku, stisknu startér… Startuje se se zařazenou jedničkou, nebo neutrálem? Zhasnuto mám, abych neničila baterku, třeba by to taky mohlo dělat potíže. Určitě se startuje se zařazeným neutrálem, přece tam pak šlapu jedničku a pomalu pouštím spojku, abychom se rozjeli. Snažím se uklidnit. Víc a ještě víc. Stojan mám sklopený, tak to je OK. Minule jsem měla vyndaného policajta (= pomocný stojan) a s ním nemůže být zařazená jednička, protože to by se člověk mohl pokusit rozjet se stojanem a na to je tam nějaká pojistka, takže to chcípne. Tenkrát mi to taky chcíplo asi třikrát, než mi to došlo. Podobně mi dnes trvá, než si uvědomím, že jsem
vypínala kohoutek s přívodem benzínu. Na svou omluvu musím uvést, že jindy to nedělám, protože si jenom slížeme zmrzku a zase jedeme. Když na to přijdu, je to brnkačka – otočím kohoutek do svislé polohy, zařadím jedničku a může se jet na Roudnici nad Labem, pak dál na Mělník, Liběchov, Medonosy (přemýšlím, odkud to znám, než mi dojde, že se jedna kolegyně jmenuje Medonosová). Pak přes Dubou do Ráje a do Romanova, kde je soukromý kostel se záclonkama na velkých gotických oknech. Vypadá to tak trochu divně a zároveň zajímavě. Chtěla bych se podívat dovnitř.
Ještě nejsem moc unavená, a tak loudím, abychom jeli do Mšena na zmrzlinu. No loudím, zase tak moc se snažit nemusím. ;-) U Maxe je točená vanilková výborná jako vždycky.
Brzy se začíná stmívat, a tak musíme včas vypadnout, abychom zase nejeli za tmy (a zimy), zpátky jedeme přes Střemy, kde jsou dvě blbý zatáčky na návsi, Mělník, Kly a Obříství. Někde před Veltrusama zastavíme v kraji za bílou čárou. Tedy my? Přítel ano a já jak se snažím správně trefit, abych nestála ani před ním, ani za ním, nedám si dostatečný pozor, že je tam štěrk a už ležím. A přímo v silnici. Zvednu se, ani nevím jak, trochu otřesená, dost vyděšená. Nožičky se mi třesou, do očí se mi derou slzy a jsem tak malinko v šoku. Snad ani ne tak z toho, že jsem poprvé s motorkou spadla, jako z toho, že to bylo tak rychle a na štěrku. Ten je totiž často na kraji kruháků a ty mi pořád ještě tak docela nejdou. A představa, že bych bývala někdy upadla tam, ve mně zpětně (a nesmyslně) vyvolává docela hrůzu. Sedím na tarasu a ptám se, jak je na tom motorka, zatím si osahávám nohy a ruce, jestli je všechno tam, kde má být. O pár dní později mě bolí obě čtvrtá nebo pátá žebra odspoda a pravá ruka svrchu zápěstí, což je celkem divné vzhledem k tomu, že jsem spadla na levou stranu, takže to možná bylo z něčeho jiného. Každopádně jsem si lehce škrábla přilbu – fakt nechápu cyklisty, kteří jezdí bez ní, protože tohle se jim může stát zrovna tak snadno jako mně, motokalhoty (ještě že mám plnou výbavu) a taky to slušně schytala levá bota, kterou jsem lehce ohoblovala. Horší je, že jsem si ohnula řadicí páku a není jisté, že se s tím bude dát jet dál. Na jedničku to opravdu nejde. Ani těch zbývajících pětadvacet kilometrů. Naštěstí se dá trochu přiohnout zpátky. Ovšem s ohoblovaným blatníkem, naprasklým sklem na světle a udřenou koulí na spojce už toho moc vymyslet nepůjde. Chudák motík.
Zbytek cesty přes Kralupy jedu pomalu a nervózně. Řekla bych, že i výrazně hůř, protože se všeho příšerně bojím.
Žádné komentáře:
Okomentovat