Když nechcete být zklamaní, nečekejte nic. To je podle mě obecně použitelné pravidlo. Čím více očekáváte, tím je pravděpodobnější, že budete zklamaní. A nejde jen o to, že by ten výsledek nebyl dobrý, může být dokonce lepší, než jste čekali, ale jinak.
Od CSR Akademie jsem tedy neočekávala skoro nic. Povedlo se mi to jednoduše tak, že jsem ještě před odjezdem do Prahy měla tolik všelijakých starostí, že nebyl čas dumat nad tím, jak ten týden v Praze strávím, co se chci dozvědět, koho bych chtěla vidět a tak podobně.
Na druhou stranu můžu říct, že jsem leccos očekávat mohla. CSR Akademie mě nezklamala a jsem ráda, že jsem na ni přijela. I když mi „sežrala“ týden, kdy jsem mohla pracovat na disertaci, jednoznačně můžu říct, že se mi to vyplatilo. Poznala jsem nové lidi, vyzkoušela něco nového, připomněla si, jak je těžké být studentem a několik hodin pozorně poslouchat a něco moc hezkého dostala.
Tady bych ráda řekla, že jsem přece jen něco očekávala. Myslela jsem si, že se na CSR Akademii dozvím strašně moc věcí o tom, co to je společenská odpovědnost, jaké má pilíře, jak se měří… zkrátka tuny a tuny informací, ale to se nestalo. Úplně nových věcí jsem se dozvěděla málo, ale dostala jsem něco mnohem lepšího.
Ačkoliv jsem prvních pár dní měla značně skeptickou náladu, trochu si bručela a brblala, že jojojo, to se vám to mluví a pak skutek utek, tak už v úterý se to začalo lámat a dnes jsem skálopevně přesvědčená, že společenská odpovědnost firem má smysl. Abych řekla pravdu, vždycky jsem si to myslela a možná to i věděla, ale u nás v ČR panuje takové nedůvěřivé prostředí – zvláště mezi ekonomy – že tomu, co je morální a lidské (a třeba to nepřináší hned viditelný zisk, nebo nedej bože ho to nepřináší vůbec) se nevěří. A s takovýma lidma bojuju celý doktorát. Místo abych řešila, jak pomoci malým a středním podnikům zavést CSR tak, jak to udělaly velké podniky. Jak si zkusit ukousnout takové sousto, musím neustále vysvětlovat a přesvědčovat, že vůbec má smysl něco takového dělat. Už mě to unavuje a otravuje. Nepatřím mezi lidi, kteří by někomu něco vnucovali. Řeknu příklad z jiného soudku - ačkoliv vím spoustu věcí o zdravé výživě nebo efektivnosti používání mentálních map, nikdy nikoho nenutím (nebo se o to aspoň snažím), aby míň solil, snídal, jedl víc zeleniny, sportoval a kreslil si barevné obrázky, když se učí. Mám know-how, můžu vám ho dát, když budete chtít, ale když nechcete, vaše blbost. To je můj styl, a tak se mi příčí neustálé přesvědčování zabedněnců. Navíc se člověk obvykle nedá přesvědčit přesvědčováním. Musí to vidět, musí to cítit uvnitř sebe. Musí chtít změnit společnost, lidi, sebe, musí toužit pomoci, být lepším, zachránit svět… Když si chcete nahrabat na penzi, můžu vám vysvětlit, že s kvalitními výrobky budete třeba na trhu déle, ale není to jediná cesta.
Navíc nejsem zrovna nejlepší v argumentaci a vlastně je to jedno. Kolikrát když se bavíte s docentem, nezáleží na tom, jaké argumenty máte v ruce, jde o to nechat ho vyhrát, protože má větší titul. Trochu smutné, vím, ale některé otázky, které vám pokládají, kolikrát ani nejsou myšleny jako otázky, jen jako rýpnutí a odpovědět na ně nemůžete, protože nedostanete čas. To byla malá stížnost, ale to podstatné je, že opět vidím smysl v tom, co dělám. A to je hlavní.
Od CSR Akademie jsem tedy neočekávala skoro nic. Povedlo se mi to jednoduše tak, že jsem ještě před odjezdem do Prahy měla tolik všelijakých starostí, že nebyl čas dumat nad tím, jak ten týden v Praze strávím, co se chci dozvědět, koho bych chtěla vidět a tak podobně.
Na druhou stranu můžu říct, že jsem leccos očekávat mohla. CSR Akademie mě nezklamala a jsem ráda, že jsem na ni přijela. I když mi „sežrala“ týden, kdy jsem mohla pracovat na disertaci, jednoznačně můžu říct, že se mi to vyplatilo. Poznala jsem nové lidi, vyzkoušela něco nového, připomněla si, jak je těžké být studentem a několik hodin pozorně poslouchat a něco moc hezkého dostala.
Tady bych ráda řekla, že jsem přece jen něco očekávala. Myslela jsem si, že se na CSR Akademii dozvím strašně moc věcí o tom, co to je společenská odpovědnost, jaké má pilíře, jak se měří… zkrátka tuny a tuny informací, ale to se nestalo. Úplně nových věcí jsem se dozvěděla málo, ale dostala jsem něco mnohem lepšího.
Ačkoliv jsem prvních pár dní měla značně skeptickou náladu, trochu si bručela a brblala, že jojojo, to se vám to mluví a pak skutek utek, tak už v úterý se to začalo lámat a dnes jsem skálopevně přesvědčená, že společenská odpovědnost firem má smysl. Abych řekla pravdu, vždycky jsem si to myslela a možná to i věděla, ale u nás v ČR panuje takové nedůvěřivé prostředí – zvláště mezi ekonomy – že tomu, co je morální a lidské (a třeba to nepřináší hned viditelný zisk, nebo nedej bože ho to nepřináší vůbec) se nevěří. A s takovýma lidma bojuju celý doktorát. Místo abych řešila, jak pomoci malým a středním podnikům zavést CSR tak, jak to udělaly velké podniky. Jak si zkusit ukousnout takové sousto, musím neustále vysvětlovat a přesvědčovat, že vůbec má smysl něco takového dělat. Už mě to unavuje a otravuje. Nepatřím mezi lidi, kteří by někomu něco vnucovali. Řeknu příklad z jiného soudku - ačkoliv vím spoustu věcí o zdravé výživě nebo efektivnosti používání mentálních map, nikdy nikoho nenutím (nebo se o to aspoň snažím), aby míň solil, snídal, jedl víc zeleniny, sportoval a kreslil si barevné obrázky, když se učí. Mám know-how, můžu vám ho dát, když budete chtít, ale když nechcete, vaše blbost. To je můj styl, a tak se mi příčí neustálé přesvědčování zabedněnců. Navíc se člověk obvykle nedá přesvědčit přesvědčováním. Musí to vidět, musí to cítit uvnitř sebe. Musí chtít změnit společnost, lidi, sebe, musí toužit pomoci, být lepším, zachránit svět… Když si chcete nahrabat na penzi, můžu vám vysvětlit, že s kvalitními výrobky budete třeba na trhu déle, ale není to jediná cesta.
Navíc nejsem zrovna nejlepší v argumentaci a vlastně je to jedno. Kolikrát když se bavíte s docentem, nezáleží na tom, jaké argumenty máte v ruce, jde o to nechat ho vyhrát, protože má větší titul. Trochu smutné, vím, ale některé otázky, které vám pokládají, kolikrát ani nejsou myšleny jako otázky, jen jako rýpnutí a odpovědět na ně nemůžete, protože nedostanete čas. To byla malá stížnost, ale to podstatné je, že opět vidím smysl v tom, co dělám. A to je hlavní.
Žádné komentáře:
Okomentovat