Večer si parádně užívám. :-) Hraju s jednou známou Ubongo. Nikdy dříve jsem to nezkoušela a je to docela náročné na pozornost a přesnost. Na každé kartičce je šest různých (někdy se opakují ty stejné) symbolů a je třeba seřadit svých devět karet (naše upravená pravidla - původně stačí sedm z devíti) do jednoho nějakého hada nebo patvaru. Kdo je rychlejší, vyhrává.
Nejdříve hrajeme každá zvlášť. Zjišťujeme, jak je to zajímavé, že každá máme jinou strategii. Ona si všechny kartičky vyloží před sebe a pak z nich poskládá to, co chce. Já tenhle přístup nezvládám. Je toho na mě najednou moc a cítím se zahlcená. Naopak mi vyhovuje, udělat něco s kartičkou, kterou mám právě v ruce. Někam ji založit a pak se vrhnout na další. Případně, když se nikam nehodí, odložit si ji bokem na stůl.
Poukazuji na to, že to nejspíš nějakým způsobem souvisí s tím, jak jsme se třeba učily na vysoké škole. A taky že jo. Já šla krok za krokem, jedno po druhém. Naučit se to dobře a pak jít dál. Ona si to spíš přečetla nebo projela všechno několikrát. Netřeba dodávat, že její technika funguje líp při hře stejně jako ve škole.
Pak hrajeme trochu jinou verzi - stavíme společný obrazec. V této variantě vítězím já. Moje kartička v ruce má víc možností, kam ji mohu položit. Ona je zahlcená možnostmi a než se pro nějakou rozhodne, já ji obsadím. Obě zkoušíme techniku té druhé a obě z ní šílíme a vydržíme ji jen malou chvilku, než se pokorně vrátíme k té své.
A co z toho plyne? Že je potřeba vyzkoušet všechny varianty a nakonec dělat tu svou, pokud bude pořád nejlepší. Tu, která nám opravdu sedí, a protože jsme každý jiný, musíme ji možná chvilku hledat.
Žádné komentáře:
Okomentovat