Skončilo období meruněk

Fotka meruněk z června

Než jsme odjeli na dovolenou, snědla se většina meruněk. Po návratu jsem na zemi objevila dvě a na stromě už žádnou. A tak pro kozy nastalo období smutku. Milovaly společnou snídani. ... Tedy, snídali jsme každý zvlášť, ale všichni meruňky. Jako jedna rodina. 

Vždycky, když jsem je ráno vypustila z chlívku, běžely do ohrady a hned se cpaly na zem spadanými meruňkami. A když už žádné nebyly, pokukovaly po stromě, jestli jim ještě něco nehodí. 

Pečlivě jsem jim sbírala a házela spadané meruňky ze svojí minizahrádky (= oplocený čtverec půdy s fíkovníkem a mým záhonečkem) i zpod meruňky (= stejně velký oplocený čtverec s přístřeškem pro žrádlo koček a stromem samotným), protože jsem měla obavy, že by jinak za vidinou žrádla provalily plot. A taky jsem nechtěla, aby ty lahodné plody přišly vniveč.  

Tak tedy meruňkové snídaně jsou za námi. Kozy se mohou jenom pást na oschlé trávě a pokukovat, co jim dáme. (A zlobit samozřejmě.) Ale teď, na konci prvního srpnového týdne, začaly opadávat mrňavé hruštičky z vysokého stromu v části dvora, kde se pasou.

Podle chuti, s jakou je baští a ženou se za nimi, když nějakou slyší spadnout, soudím, že milují léto pro jeho rozmanitost. Jsou to zajímaví tvorové a baví mě je sledovat. Zvláštní je, že spadané hrušky přebírají. Líza i malá hnědá je očuchávají a některé nechávají ležet. Myslím, že to tak dělá i Baloun, ale pak jsem si všimla, že zdlábnul tu, kterou holky nechaly. Možná není tak vybíravý. Nebo nepozná, že už není dobrá. ... No, ale myslím, že trochu shnilá hruška mu nemůžu ublížit, vzhledem k tomu, že se včera snažil ládovat igelitovým pytlem na přikrytí prken. A dost se mu nelíbilo, že ho od něj vyháním.

P. S.: Musím přiznat, že jsem tenhle článek psala trochu s předstihem. Tak týden dva. Ostatně to tak dělám celkem často, u pravidelného týdenního seriálu to ani jinak nejde. Někdy mám tolik materiálu, že bych ho nejraději publikovala i jindy než v úterý, ať s tím nemusím měsíc či dva čekat, a jindy bych zase neměla o čem psát, resp. některé články jsou aktuální pořád, protože popisují nějaký probíhající děj, úpravy či stav. Nicméně se zvířátky je to jinak. Takže mou radost z toho, jak se šťastné kozy ládují mrňavýma hruškama a spadanýma jablkama, které jim dáváme z druhé zahrady (od tchyně), vystřídalo zklamání, že hrušky nestíhají jíst a jsou jimi už přecpané a raději se zase pasou. Zašla jsem tak daleko, že jsem uvažovala, jestli bych jim nějaké nezamrazila na zimu. Že by si pošmákly. Když máme v tom mrazáku místo...