Nekonečně hořící kamna

Přítel: Měla bys přiložit něco tenkého. 

Já: Proč, když to hoří?

Přítel: Protože takhle ti vyhoří jen ten papír, když jsi tam dala ta tlustá polena.

Já: Jaký papír?

Přítel: Ten co máš v kamnech.
Já: Já tam žádný papír nemám.

Přítel: A co tam teda hoří?
Já: Ta tlustá polena.

Zjistila jsem, že mě nebaví rozdělávat ráno oheň a čekat, až se mi kuchyň konečně vyhřeje na pro mě příjemnou teplotu. A taky se musí vyndat popel a vymést ten spodek, abych tam mohla dát papír, třísky a pak větší kusy dřeva. Jednou jsem to zkusila jinak a vyšlo to. Od té doby si dělám svoje perpetuum mobile. Zpočátku jsem večer přihazovala brikety, aby to lépe a déle hořelo - moc nehřály, ale vydržely dlouho horké - ale pak jsem zjistila, že to jde i se dřevem. Prostě se utáhne přívod vzduchu, a když člověk fajruje celý den, je tam toho žhavého dostatek. Ráno je pak naopak potřeba maximálně otevřít přívod vzduchu zespoda, případně s tím dostatečně zaštěrchat a nechat rozhořet libovolně velké nově vložené kusy dřeva - ideální je vložit je přímo k ještě červeným uhlíkům.

P.S.: Musím říct, že zábava s briketama je úplně jiná. Vydrží sice horké o dost déle – ještě ráno by si člověk mohl o boky kamen spálit ruce, – ale zároveň tolik nefajrují a nehoří tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu jsou zadarmo v jednom z chlívů (spíš chlívek na dříví?) a jsou dost staré, tak se je snažíme zdělat.