Malý černý kocourek

Kdysi se nám kolem domu potloukali čtyři černé kočky. Jednu někdo přejel, takže jsme ji našli mrtvou před domem (bylo to ještě kotě a já ji samozřejmě oplakala), druhou jsme odvezli kamsi pryč, jak jsem psala minule v článku Poškrábané auto, takže zbyly dvě. Malá a velká, které říkáme puma. O té už jsem tu taky psala.

Malý černý kocourek k nám chodí pravidelně jíst a kamarádí se s Frantou. Jsou asi tak stejně velcí a rádi si spolu hrají. 

Když jdu kolem, černý kocourek (doufám, že to není kočička!) uteče a Franta se za ním vždy kouká s překvapeným výrazem: „Co to děláš, ty hlupáku?! Vždyť to je panička.“

Občas sedí malý černý na holubníku či kurníku či co ta dnes již nepoužívaná boudička původně byla a olizuje se. To, když jsem u misky a dávám našim kočkám jídlo. Občas tam chvíli počkám, abych měla jistotu, že se i Macík nají. Zdá se mi totiž, že je velice introvertní, a jakmile s k jídlu přižene víc dalších koček, frustrovaně odchází a pak za mnou chodí a smutně (vykládám si že hladově) kouká. 

Malýmu černýmu jsem nejspíš jednou zachránila život. Když jsem byla doma sama a krmila kozy, uslyšela jsem odněkud zoufalé mňoukání. Znáte kočky? Jsou jako kozy – chodící zvědavost. 

Když se mi podařilo identifikovat, odkud zvuk vychází, otevřela jsem dveře do sklepa u stodoly. A za nima smutný kocourek. Jenže se mě samozřejmě bál, takže ne že by vylezl, ale seběhl po schodech zpátky. Tam mi v podstatě nechtíc ukázal, jak se sem dostal – ze stodoly se sem dá spadnout okýnkem, kterým se sem původně házely brambory (a možná i řepa). Jenže zpátky už to nejde. Je to příliš vysoké a příliš strmý beton. Nejspíš by tam pošel, kdybych mu nenechala otevřené dveře a nepokoušela se ho uvnitř trochu popohnat ven.

On totiž, jakmile ho uslyšel a zjistil, že jsou otevřené dveře, dovnitř musel i Franta. A kdyby bylo po jejich, nacpaly by se tam i všechny tři kozy.

Někdy počátkem dubna jsem na malýho černýho začala volat Čertíku (jak nápadité), protože jsem chtěla, aby se se mnou seznámil a přestal se mě bát. Když už ho krmíme, bylo by fajn, moci se s ním i mazlit, ne?

14. 5. Mám dvě doplnění: zaprvé sousedka na Čertíka volá Uhlíku a zdá se, že neslyší ani na jedno. Ale budiž. A zadruhé jsem dnes zjistila, že má něco s levou tlapkou. Podle toho, jak ji drží a klinká se mu, tak je zlomená. Jenže, když ho nejsme schopni ani pohladit, jak bychom ho asi tak chytli a odvezli k veterináři? Tak doufáme, že se mu to samotnému zahojí.

12. 6. Čertík k nám teď moc nechodí, doufám, že je ještě naživu. Naposledy jsem ho viděla na Den dětí 1. 6. Ukázalo se, že Uhlík je jiný kocourek, protože ten k sousedce chodí pořád a s tlapkou nic nemá.