Úžasní rodiče

Nedávno jsem byla na návštěvě u jedné fantastické rodinky. Ohromně se mi tam líbilo a mladý pár jsem si zamilovala ještě víc, než jsem je měla ráda dříve. I jejich malý syn byl naprosto rozkošný. Zvláště se mi líbil přístup mladé maminky, která ode mě neočekávala, že nad jejím dítkem budu slintat blahem a rozplývat se. Netoužila po tom, abych mu oštipovala tvářičky, cukrovala a dělala další spoustu věcí, které vidím u ostatních.

Vlastně po mně nikdo nic nechtěl. A tak jsem si klučíka nejprve prohlížela opatrně zdálky. Stejně jako on mě. Později jsem přišla blíž, nabídla prstík a posléze i ruku. Pořád se na mě tak mile smál, že jsem si ho velice rychle zamilovala. Byl hravý a šíleně zvědavý. V mnohém mi připomínal naši kočku, a tak jsem se k němu podle toho chovala. Kočka je krásná a inteligentní. Nemůžete se na ni vrhnout a myslet si, že vás bude zbožňovat. Musíte k ní jít pomalu, opatrně. Nabídnout jí své přátelství a ona se sama rozhodne, jestli přijde blíž, nechá se pomazlit a možná i pochovat. Nic proti psům, ale kočka je osobnost, nemůžete ji nutit násilím. Podobné mi to připadá s dítětem. Rychle ho čapnout do náruče, oštípat mu tváře a dělat na něj: „Ňuňuňu,“ nepovažuji za nejlepší strategii, pokud nechcete být strýčkem, který okamžitě při svém příchodu vyvolá hysterický pláč mrněte.

Druhým důvodem mého opatrného přístupu je strach z dětí. Žádné nemám a zkušenosti s nimi taky ne. Takže bych ho nerada pustila, když ho budu chovat. Zdá se, že děti můj opatrný přístup také vítají. Je to pro ně příjemná změna poté, co byli podrobeni všemu tomu ocumlávání a ošmatlávání. Uvidíme, jestli jednou budu „hodná teta“.