Když láska dusí

Už nějakou dobu uvažuji o tomhle článku ze všech stran. Neustále na něj narážím při různých příležitostech. Posledním impulzem je kniha Tomáše Nováka "Jednej asertivně!" Zaujala mě kapitolka Poznejte „falešné přátele“, ve které hovoří o tom, že stejná slova mohou mít v různých rodinách odlišný význam. »Někde může být vnímán jako důkaz lásky pravidelný dotaz (sdělení): „Kam jdeš a kdy se vrátíš?“, jinde je tomu naopak. Zeptat se na to znamená vměšovat se, kontrolovat, žárlit.« (str. 39) Jo, tak přibližně to druzí jsme my. U nás se tenhle dotaz sice používá, ale nijak vyhrocený. Častokrát ani nebývá položen. V oznámeních se leckdy omezím na pouhé blíže nespecifikované: „Jdu ven.“ Moje další oblíbená věta je: „Někdy přijdu.“ Může to znamenat tentýž den nebo za dva dny. Zkrátka někdy.

Miluju svou svobodu a žárlivě si ji střežím. Doma jsem vždy měla volnost, když nepočítám ten týdenní úlet v pubertě. Někdy si myslím, že to bylo dobou bez mobilních telefonů, ale pravděpodobně to je spíš povahou rodičů. Jasně, že se o mě bojí, ale nijak mě neomezují.

Ostatní to mají jinak. Už jsem si na to zvykla, ale nechtěla bych to tak. Podle nálady považuji neustálé upozorňování, že jsem v pořádku dojela a další podobné věci za nesmysly a shovívavě se nad nimi usmívám vděčná, že jsem tohoto ušetřena, nebo z nich mám husí kůži a dělá se mi z nich špatně. Záleží nejen na náladě, ale také na síle či vytrvalosti přesvědčování okolí, že jen ten jejich model je správný.

Rozumím tomu, že se o mě někdo bojí a nemám nejmenší problém s prozvoněním starostlivé kamarádky nebo pečujícího přítele. Když je to s mírou a jen jednou za čas. Nebo v případech, kdy to má smysl, kdy je to zvlášť důležité a je třeba dát vědět, že jsem opravdu v pořádku. Mám pocit, že jim na mně záleží, ale to poznám i jinak, ne? Takže drazí přátelé, pokud vždy toužíte prozvánět, nebojte, vůbec mi to nevadí jednou za čas a u některých lidí, jen jsem ráda, že to tak nemám u rodičů a partnera a všech přátel.

Jak už to tak bývá, obvykle každý považujeme za správný právě ten model, na který jsme zvyklí. Uznávám, je to trochu omezené, ale to nic nemění na skutečnosti, že tomu tak je. Nejsem výjimkou. Náš model se mi líbí nejvíc. Myslím si, že prozvonění (sms, zavolání) nic neřeší. Jste klidnější, když vás prozvoním a jsem sto kilometrů od vás? Myslíte si, že bych vás neprozvonila, kdyby mě právě okradli, pokud by mi zůstal telefon? A co kdybych byla úplně v pořádku, jenom mi ukradli právě ten telefon? Mám vám zavolat z cizího čísla nějaké spolubydlící? A co když jenom zapomenu a neprozvoním vás? Co když se mi vážně něco stane? Nemusím zrovna umřít, jen budu třeba v nemocnici. Napíšete mi a druhý den zalarmujete policii? Myslíte, že mi to bude něco platné?

Pro ty, co to ještě neviděli, bych ráda vložila odkaz na zajímavé videjko. (Jsou to Debilní kecy.)

Za pozornost stojí především následující tři věci, které by mohly říkat naše drahé maminky:

Až dojedete, tak mi napiš.
Až se ubytujete, tak mi napiš.
A až usneš, tak mi napiš.

P. S.: Když se takto chová maminka, tolerují to muži asi snáze, než když se tak chová jejich partnerka.