Minulý týden jsem v článku Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****) psala o knize, kterou jsem právě dočetla. Protože se mi moc líbila, poznamenala jsem si některé zvlášť dobré pasáže a děj. Tak pokuď ji máte v úmyslu číst, další část přeskočte. Případně kurzívou jsou napsané citace a pak bude děj.
„Je těžké vybrati si osobu, se kterou chceš strávit zbytek života,“ řekla Bernadette. „Většina lidí to napoprvé neodhadne. Já jsem to tedy napoprvé neodhadla.“
Prudie nepřekvapilo, že byla Bernadette vdaná víc než jednou. Nestěžovala si jí snad Allegra, že se Bernadette věčně opakuje? (A neopakovala to náhodou Allegra víckrát?)“ (str. 163)
Pravidlo time managementu a slušného chování: „Jocelyn byla velmi dochvilná. Věřila, že nejde o nic jiného než o obyčejnou zdvořilost. Přijet pozdě znamenalo dát najevo, že si vlastního času ceníte více než času toho, kdo na vás čeká.“ (str. 165)
Setkání se spisovatelem, panem Bellingonem na tradiční benefiční akci pro knihovnu v Sacramentu.
„Máte rád Jane Austenovou?“ zeptala se. Na tuhle otázku existovala jediná přijatelná odpověď. Ráda by si myslela, že někdo, kdo je spisovatel, odpoví správně. Hovořila nahlas, aby snížila riziko, že ji bude ignorovat, a pro všechny případy dotaz raději zopakovala.
„Co si myslíte o Jane Austenové, pane Bellingone?“
„Skvělý marketing. Závidím jí ty smlouvy na filmy. Říkejte mi Mo.“
„Kterou její knihu máte nejradši?“ Prudie se usmála tím nešťastným způsobem, při kterém jí zmizely rty.
„Líbil se mi ten film s Elizabeth Taylorovou.“
Prudie se začala lehce chvět ruka. Bernadette viděla, jak se třese hladina její Bloody Mary. „Vaším oblíbeným dílem od Jane Austenové je Kleopatra?“
Prudie začala být protivná. Bernadette usoudila, že ji bude muset zarazit. Za chvilku. Zatím bylo docela příjemné pozorovat, jak se rozlítila. Ani ne před pěti minutami měla ještě do tváře vepsanou smrt své matky a vypadala jako jedna z těch roztříštěných žen, které se tak líbily Picassovi. Teď vyhlížela nebezpečně. Picasso by se nyní omluvil, vzpomněl by si, že si vlastně dohodl nějakou neodkladnou schůzku, dal by se na ústup a zmizel by z budovy.
Dean si nápomocně odkašlal. Kdesi v tom kašli se schovávalo slovo „pýcha“. Pokoušel se Moovi hodit záchranné lano.
Mo se ale rozhodl jít ke dnu. „Vlastně jsem od Austenové nic nečetl. Víc mě berou detektivky, kriminálky, věci ze soudní síně.“ Tohle bylo zklamání, ale ještě ne důvod k zatracení. Na jedné straně to bylo selhání, na druhou stranu se k tomu statečně přiznal. Kéž by se jen Mo zastavil a dál už nic neříkal.
„Ženské romány opravdu moc nečtu. Mám rád dobré zápletky,“ dodal.
Prudie dopila svůj koktejl a položila skleničku tak zprudka, až hlasitě třískla o stůl. „Austenová umí kurva dobré zápletky,“ opáčila. „Bernadette, mám dojem, že jsi nám vyprávěla o svém prvním manželovi.“
„Můžu začít o tom druhém. Nebo o tom po něm,“ navrhla Bernadette. K čertu se zápletkami! K čertu s Moem! (str. 182–183)
John zanechal báječný první dojem. Měl kouzlo, kterým vás hned dostal. Byli jste pro něho nejúchvatnější osoba v místnosti. Aspoň dokud ho neupoutal někdo jiný. (str. 184)
Celou dobu, kdy jsem se postupně dozvídala víc o Johnovi, jeho vznětlivosti a nevraživém seznamu, on zase poznával mě. Drogy, sekty. Vizionářské vrány. Docela z toho šílel, kampani by to mohlo dost uškodit. Nakázal mi, že nesmím nikdy nikomu o ničem nic říct. Strašně mě unavovalo, když mi někdo poroučel, abych byla zticha. Ale mlčela jsem dál. Otěhotněla jsem, což byla podle Johna na získání voličů tutovka. Pořád jsem se usmívala, usmívala a usmívala a potají doufala, že prohraje, abych měla zase dovoleno mluvit.“ (str. 192)
Neboť Kalifornie je báseň!
Země dobrodružství, záhad,
Uctívání, krásy a písní.
Tyto verše Iny Coolbrithové teď byly vytesány do stěny poblíž schodiště ve druhém patře. Ale Sylvii se mnohem více zamlouvala cedule, která byla v horním patře napsaná barevným fixem. Tiše, stálo na ní Nerušte bádání. (str. 210) Taky se mi to líbí. Asi ve mně něco z toho vědce opravdu je.
Když se po svatbě jednou večer s Danielem poprvé vážně pohádali, odjela Sylvia k rodičům a stála na prahu se slzami v očích a s taškou v ruce. Otec ji vůbec nepustil dovnitř. „Běž domů za svým mužem,“ řekl jí. „Teď bydlíš tam. Musíš to urovnat.“
Takoví nekatolíci, ti uznávali rozvod. Když se nekatolíci z toho či onoho důvodu poškorpí, tak se rozejdou a jejich rodiče se jim v tom ani nesnaží zabránit, což je hlavní důvod, proč se za nekatolíka radši vůbec neprovdávat.
A opravdu, neudělal snad po víc než třiceti letech Daniel právě tohle? Škoda, že se toho Sylviina matka nedožila. Těšilo by ji, že měla pravdu.
Ale abychom jí nekřivdili: neradovala by se z toho, že má pravdu, víc než kdokoliv jiný. (str. 213–214)
„Odvezli ji do nemocnice Sutter. Jedu tam, ale vůbec nic nevím. Nevím, z jaké to bylo výšky. Nevím, jestli je při vědomí. Nevím, jestli si zlomila nehet nebo vaz.“ (str. 218)
Jocelyn vždycky připadalo, že všechno bude v pořádku. Když náhodou v její přítomnosti něco v pořádku nebylo, tak se sakra dobře postarala o to, aby to v pořádku bylo, dřív než odejde. Jocelyn neuvažovala o věcech, které nemohla dát do pořádku, dokud ji k tomu něco nedonutilo. Sylvia ale mívala dny, kdy nemyslela na nic jiného. (str. 218)
„… Nepřipadala ti Jocelyn nějak zamlklá? Jasně, dělala si starosti. Všichni jsme se báli.“
„Jocelyn je v pohodě. Má plné ruce práce s tím, jak řídí celý svět.“
„Díky bohu,“ odvětil Daniel. „Nechtěl bych žít ve světě, který Jocelyn neřídí.“ Jako kdyby přesně tohle neudělal, copak ze světa, který řídí Jocelyn, neutekl do takového, který neřídí? Sylvii to napadlo hned, ale pociťovala takové ulehčení a vděk (i když ne k Danielovi), že ten dotaz spolkla. (str. 224)
„Když jsem jela do nemocnice,“ spustila Sylvia, „říkala jsem si, že jestli bude Allegra v pořádku, budu ta nejšťastnější ženská na světě. A ona byla, a já taky. Ale dneska se ucpal dřez a v garáži jsou švábi a já nemám čas cokoliv z toho řešit. V novinách samé utrpení a válka. Už teď si musím připomínat, že mám být šťastná. A víš, kdyby to dopadlo jinak, kdyby se Allegře něco stalo, tak bych si nemusela připomínat, že mám být smutná. Byla bych nešťastná až do smrti. Proč je neštěstí o tolik silnější než štěstí?“
„Jeden problematický člověk zkazí celou skupinu,“ přitakala Jocelyn. „Jedno zklamání zničí celý den.“
„Jedna nevěra smázne celé roky věrnosti.“
„Trvá deset týdnů, aby ses dostala do formy, ale jen deset dnů, abys z ní zase vypadla.“
„Přesně to jsem měla na mysli,“ souhlasila Sylvia. „V podstatě nemáme šanci vyhrát.“ Jocelyn byla Sylvii bližší a dražší, než kdy byla její vlastní sestra. Občas e hádaly kvůli Sylviině nedochvilnosti a Jocelynině panovačnosti a Sylviině poddajnosti a Jocelynině trvání na principe, ale nikdy neměla vážnější spor. Před mnoha a mnoha lety Sylvia Jocelyn přebrala Daniela a Jocelyn je jednoduše dál měla ráda oba. (str. 229)
„Řekla bych, že si všichni zasloužíme víc, než kolik doopravdy dostáváme,“ zamyslela se Sylvia, „jestli to dává smysl. Chtěla bych svět, ve kterém se odpouští. Je mi Dicka Musgrovea líto, protože ho nikdo neměl radši, než by si zasloužil.“ (str. 238)
„Je těžké vybrati si osobu, se kterou chceš strávit zbytek života,“ řekla Bernadette. „Většina lidí to napoprvé neodhadne. Já jsem to tedy napoprvé neodhadla.“
Prudie nepřekvapilo, že byla Bernadette vdaná víc než jednou. Nestěžovala si jí snad Allegra, že se Bernadette věčně opakuje? (A neopakovala to náhodou Allegra víckrát?)“ (str. 163)
Pravidlo time managementu a slušného chování: „Jocelyn byla velmi dochvilná. Věřila, že nejde o nic jiného než o obyčejnou zdvořilost. Přijet pozdě znamenalo dát najevo, že si vlastního času ceníte více než času toho, kdo na vás čeká.“ (str. 165)
Setkání se spisovatelem, panem Bellingonem na tradiční benefiční akci pro knihovnu v Sacramentu.
„Máte rád Jane Austenovou?“ zeptala se. Na tuhle otázku existovala jediná přijatelná odpověď. Ráda by si myslela, že někdo, kdo je spisovatel, odpoví správně. Hovořila nahlas, aby snížila riziko, že ji bude ignorovat, a pro všechny případy dotaz raději zopakovala.
„Co si myslíte o Jane Austenové, pane Bellingone?“
„Skvělý marketing. Závidím jí ty smlouvy na filmy. Říkejte mi Mo.“
„Kterou její knihu máte nejradši?“ Prudie se usmála tím nešťastným způsobem, při kterém jí zmizely rty.
„Líbil se mi ten film s Elizabeth Taylorovou.“
Prudie se začala lehce chvět ruka. Bernadette viděla, jak se třese hladina její Bloody Mary. „Vaším oblíbeným dílem od Jane Austenové je Kleopatra?“
Prudie začala být protivná. Bernadette usoudila, že ji bude muset zarazit. Za chvilku. Zatím bylo docela příjemné pozorovat, jak se rozlítila. Ani ne před pěti minutami měla ještě do tváře vepsanou smrt své matky a vypadala jako jedna z těch roztříštěných žen, které se tak líbily Picassovi. Teď vyhlížela nebezpečně. Picasso by se nyní omluvil, vzpomněl by si, že si vlastně dohodl nějakou neodkladnou schůzku, dal by se na ústup a zmizel by z budovy.
Dean si nápomocně odkašlal. Kdesi v tom kašli se schovávalo slovo „pýcha“. Pokoušel se Moovi hodit záchranné lano.
Mo se ale rozhodl jít ke dnu. „Vlastně jsem od Austenové nic nečetl. Víc mě berou detektivky, kriminálky, věci ze soudní síně.“ Tohle bylo zklamání, ale ještě ne důvod k zatracení. Na jedné straně to bylo selhání, na druhou stranu se k tomu statečně přiznal. Kéž by se jen Mo zastavil a dál už nic neříkal.
„Ženské romány opravdu moc nečtu. Mám rád dobré zápletky,“ dodal.
Prudie dopila svůj koktejl a položila skleničku tak zprudka, až hlasitě třískla o stůl. „Austenová umí kurva dobré zápletky,“ opáčila. „Bernadette, mám dojem, že jsi nám vyprávěla o svém prvním manželovi.“
„Můžu začít o tom druhém. Nebo o tom po něm,“ navrhla Bernadette. K čertu se zápletkami! K čertu s Moem! (str. 182–183)
John zanechal báječný první dojem. Měl kouzlo, kterým vás hned dostal. Byli jste pro něho nejúchvatnější osoba v místnosti. Aspoň dokud ho neupoutal někdo jiný. (str. 184)
Celou dobu, kdy jsem se postupně dozvídala víc o Johnovi, jeho vznětlivosti a nevraživém seznamu, on zase poznával mě. Drogy, sekty. Vizionářské vrány. Docela z toho šílel, kampani by to mohlo dost uškodit. Nakázal mi, že nesmím nikdy nikomu o ničem nic říct. Strašně mě unavovalo, když mi někdo poroučel, abych byla zticha. Ale mlčela jsem dál. Otěhotněla jsem, což byla podle Johna na získání voličů tutovka. Pořád jsem se usmívala, usmívala a usmívala a potají doufala, že prohraje, abych měla zase dovoleno mluvit.“ (str. 192)
Neboť Kalifornie je báseň!
Země dobrodružství, záhad,
Uctívání, krásy a písní.
Tyto verše Iny Coolbrithové teď byly vytesány do stěny poblíž schodiště ve druhém patře. Ale Sylvii se mnohem více zamlouvala cedule, která byla v horním patře napsaná barevným fixem. Tiše, stálo na ní Nerušte bádání. (str. 210) Taky se mi to líbí. Asi ve mně něco z toho vědce opravdu je.
Když se po svatbě jednou večer s Danielem poprvé vážně pohádali, odjela Sylvia k rodičům a stála na prahu se slzami v očích a s taškou v ruce. Otec ji vůbec nepustil dovnitř. „Běž domů za svým mužem,“ řekl jí. „Teď bydlíš tam. Musíš to urovnat.“
Takoví nekatolíci, ti uznávali rozvod. Když se nekatolíci z toho či onoho důvodu poškorpí, tak se rozejdou a jejich rodiče se jim v tom ani nesnaží zabránit, což je hlavní důvod, proč se za nekatolíka radši vůbec neprovdávat.
A opravdu, neudělal snad po víc než třiceti letech Daniel právě tohle? Škoda, že se toho Sylviina matka nedožila. Těšilo by ji, že měla pravdu.
Ale abychom jí nekřivdili: neradovala by se z toho, že má pravdu, víc než kdokoliv jiný. (str. 213–214)
„Odvezli ji do nemocnice Sutter. Jedu tam, ale vůbec nic nevím. Nevím, z jaké to bylo výšky. Nevím, jestli je při vědomí. Nevím, jestli si zlomila nehet nebo vaz.“ (str. 218)
Jocelyn vždycky připadalo, že všechno bude v pořádku. Když náhodou v její přítomnosti něco v pořádku nebylo, tak se sakra dobře postarala o to, aby to v pořádku bylo, dřív než odejde. Jocelyn neuvažovala o věcech, které nemohla dát do pořádku, dokud ji k tomu něco nedonutilo. Sylvia ale mívala dny, kdy nemyslela na nic jiného. (str. 218)
„… Nepřipadala ti Jocelyn nějak zamlklá? Jasně, dělala si starosti. Všichni jsme se báli.“
„Jocelyn je v pohodě. Má plné ruce práce s tím, jak řídí celý svět.“
„Díky bohu,“ odvětil Daniel. „Nechtěl bych žít ve světě, který Jocelyn neřídí.“ Jako kdyby přesně tohle neudělal, copak ze světa, který řídí Jocelyn, neutekl do takového, který neřídí? Sylvii to napadlo hned, ale pociťovala takové ulehčení a vděk (i když ne k Danielovi), že ten dotaz spolkla. (str. 224)
„Když jsem jela do nemocnice,“ spustila Sylvia, „říkala jsem si, že jestli bude Allegra v pořádku, budu ta nejšťastnější ženská na světě. A ona byla, a já taky. Ale dneska se ucpal dřez a v garáži jsou švábi a já nemám čas cokoliv z toho řešit. V novinách samé utrpení a válka. Už teď si musím připomínat, že mám být šťastná. A víš, kdyby to dopadlo jinak, kdyby se Allegře něco stalo, tak bych si nemusela připomínat, že mám být smutná. Byla bych nešťastná až do smrti. Proč je neštěstí o tolik silnější než štěstí?“
„Jeden problematický člověk zkazí celou skupinu,“ přitakala Jocelyn. „Jedno zklamání zničí celý den.“
„Jedna nevěra smázne celé roky věrnosti.“
„Trvá deset týdnů, aby ses dostala do formy, ale jen deset dnů, abys z ní zase vypadla.“
„Přesně to jsem měla na mysli,“ souhlasila Sylvia. „V podstatě nemáme šanci vyhrát.“ Jocelyn byla Sylvii bližší a dražší, než kdy byla její vlastní sestra. Občas e hádaly kvůli Sylviině nedochvilnosti a Jocelynině panovačnosti a Sylviině poddajnosti a Jocelynině trvání na principe, ale nikdy neměla vážnější spor. Před mnoha a mnoha lety Sylvia Jocelyn přebrala Daniela a Jocelyn je jednoduše dál měla ráda oba. (str. 229)
„Řekla bych, že si všichni zasloužíme víc, než kolik doopravdy dostáváme,“ zamyslela se Sylvia, „jestli to dává smysl. Chtěla bych svět, ve kterém se odpouští. Je mi Dicka Musgrovea líto, protože ho nikdo neměl radši, než by si zasloužil.“ (str. 238)
Žádné komentáře:
Okomentovat