pondělí 5. února 2018

Agatha Christie: 3x slečna Marplová (***)

Na povánoční čtení jsem si vybrala knihu se třemi detektivkami od Agathy Christie. Z anglických originálů The Moving Finger, The Body in the Library a A Pocket Full of Rey (Dodd, Mead & Company, New York) přeložili Vlasta Dvořáčková, Karel Voleský a Jan zábrana (v tomto pořadí každý jeden titul). Doslov napsal Jan Zábrana. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2899. publikaci v redakci krásné literatury v Praze 1972.  Vydání první, náklad sto tisíc výtisků. 480 stran.

Další část bude prozrazovat děj, protože si ho píši jako záznam do čtenářského deníku, abych věděla, o čem příběh byl.

Není kouře bez ohýnku (***)
Příběh vypráví mladý muž, pan Burton, který vzpomíná, jak jim jednou přišel první anonymní dopis. Po leteckém neštěstí se přestěhoval se sestrou Joanou na venkov do Lymstocku, kde si měl odpočinout a „aspoň půl roku si tam žít jako kapusta na záhoně.“ Příběh je super. Opravdu mě chytil, ani to skoro nevypadá jako detektivka. Pořád nechápu, proč Agathu označují za královnu detektivek. Mně se  její detektivky jako detektivky nelíbí a ani se mi nezdají být detektivkami. Jsou to podle mě skvěle propracované příběhy, které vás chytnou, zaujmou, přemýšlíte nad nimi... ale vraha uhodnete jen těžko. Je to takové všechno komplikované a promyšlené, až se to zdá vysoce nepravděpodobné. 

Joana s bratrem bydlí ve vile Rozmarýnka, kterou pronajímá slečna Emily Bartonová (dnes už bychom u ní, ani u slečny Marplové neříkali, že je slečna, nýbrž paní, protože v pokročilém věku se to nepovažuje za vhodné). V příběhu se vyskytuje několik postav a sem tam z toho může být čtenář notně zmatený. Například tenký a suchý advokát Richard Symmington a jeho hádavá bridž milující manželka, dcera Megan, melancholický lékař Owen Griffith a jeho bodrá sestra Aimée, farář Calthrop a jeho výstřední žena, bohatý milovník umění pan Pye, slečna Bartonová a její služka Florence atd. 


Není kouře bez ohýnku je údajně často opakované úsloví právě v Lymstocku, které znamená v podstatě totéž co naše: na každém šprochu pravdy trochu. Po městě různým lidem chodí anonymní dopisy, v nichž jsou všichni obviňováni z různých nevhodných věcí, hlavní hrdina s Joannou například z toho, že nejsou bratr a sestra. Jenže oni jsou. Doktor Griffith přichází se dvěma alternativami: buď anonymní dopisy posílá někdo, kdo někoho nesnáší (propuštěná služka, žárlivá manželka apod.), nebo se jedná o patologické chování, kdy se tímto způsobem pisatel zbavuje zlosti na celý svět. V průběhu knihy je čtenář k této druhé variantě několikrát nenápadně nabádán. Potíž s anonymními dopisy je, že je lidé obvykle hodí do ohně, místo toho, aby je odnesli na policii. A tak se pachatel hledá těžko. A taky se může anonym náhodou trefit do něčeho, co je pravda, nebo zasáhnout lidi, kteří jsou duševně pomalejší, podezřívaví a nevzdělaní – když něco vidí černé na bílém, myslí si, že je to pravda.


A nejspíš to tak bylo. Paní Symmingtonová, jak se zdá, neunesla anonymní dopis ohledně toho, že její syn Colin není synem pana Symmingtona a vzala si život.  Brala prášky proti depresi a tak se zdá všechno relativně uvěřitelné. Až když se v tom začne šťourat slečna Marplová, kterou pozvala paní Calthropová, dojde vám, že je to divné. Proč jsou anonymní dopisy trapně stejné a neurčité? Proč jsou tak totálně mimo? Píše je někdo, kdo o nikom nic neví. Takže chlap, který se nezajímá o drby. 


Stará dáma znovu vzdala do rukou své pletení „Víte,“ poznamenala, ponořena v úvahách, „spáchat úspěšnou vraždu, to je asi moc podobné zdařile provedenému eskamotérskému kousku!“

„Hbitost rukou oklame zrak?“
„Nejenom to. Musíte upoutat pozornost diváků na jinou věc a na jiné místo – svést na falešnou stopu.“
„Rozumím,“ podotkl jsem, „takže v našem případě všichni asi hledáme šílence, a to je ta falešná stopa.“
„Já sama,“ řekla slečna Marplová, „bych se poohlédla po někom velice zdravém.“
„Ano, “ zamyslil jsem se, „to říká i Nash. Vzpomínám si, jak taky zdůrazňoval, že je to někdo patřící k dobré společnosti.“
„Ovšem,“ souhlasila slečna Marplová. „To je tuze důležité.“ (str. 109)

„Ano, to je svatební dárek od Joanny. Dostali jsme moc krásné svatební dary, viď? Tu nadýchanou vlněnou věcičku od slečny Marplové – škoda, že nevíme, k čemu to vlastně je...“ (str. 147)


Ve výsledku to bylo tak, že pan Symmington zavraždil svou manželku, aby si mohl vzít mladou služebnou, která se mu zalíbila. Dopisy si připravil předem a knihu ukryl u někoho jiného doma. 


Mrtvá v knihovně 
(***)
U pana a paní Bantryových ve vile byla v přízemí v knihovně nalezena neznámá mrtvá velice mladá platinová blondýnka v bílých lesklých večerních šatech a stříbrných střevíčcích. Praktická Dolly neváhá a zavolá na pomoc k řešení záhady paní Marplovou, která je její známou. 

„Ty chceš, abych k vám přišla?“ „Ano, pošlu pro tebe auto.“Slečna Marplová odpověděla nejistě: „Ovšem, má drahá, jestli myslíš, že tě mohu trochu utěšit.“ „Ale ne, já nepotřebuju útěchu. Ty jsi přece taková odbornice na mrtvoly.“ „To snad ne, to opravdu ne. Měla jsem většinou úspěchy jen teoretické.“ „Vynáš se přece tak dobře ve vraždách. A ona byla zavražděná, rozumíš, uškrcená. Víš, já si myslím, že když už jednou v mém vlastním domě došlo k vraždě, pak bych si měla taky trochu přijít na své, rozumíš mi? A proto tě prosím, abys k nám přijela a pomohla mi vypátrat, kdo to spáchal, vyřešit to tajemství a tak. Je to děsně vzrušující, nemyslíš?“ (str. 154)

Mrtvou dívku nikdo nezná. Nejprve padne podezření na mladého filmaře Basila Blaka z nedalekého okolí, ale ten má „svou“ platinovou blondýnku. A živou. A pak se nějak zjistí, že ji postrádají v hotelu Majestic v Danemouthu. Ruby Keenová, zaměstnáním profesionální tanečnice, je identifikována Josie, celým jménem Josefinou Turnerovou, její příbuznou, která taky tančila v hotelu. Ruby povolala, protože si sama zvrtla kotník a nemohla tančit.


Vražda je opět velice komplikovaná a vrah se celkem nedá uhodnout. Podezřelí se zdají být zakrátko všichni, i když všichni mají alibi. Pan Conway Jefferson si tu dívku velice oblíbil a chtěl ji adoptovat, což by pro ni znamenalo jisté peníze. Jenže to byl starší pán a ona si možná zatím namluvila nějakého mladého a roztomilého, ale to by se tomu staršímu nemuselo líbit, i když ji chtěl mít jen jako dceru, ne partnerku. Tedy ji mohl zavraždit on, kdyby zjistil, že mu lhala, či ho nějak podvedla. Ale je to invalida a sám to nahlásil policii. Pak jsou tu jeho dvě „děti“. Totiž při leteckém neštěstí obě jeho děti (Frank a Rosamunda) zemřely a jejich manželé se zachránili. Poněkud nepravděpodobné, ne? Takže u sebe má manžela dcery pana Marka Gaskella a manželku syna paní Jeffersonovou i s jejím synem z prvního manželství Petrem Carmodym. Oba dostali dost peněz při svatbě a teď se mají u tchána dobře, ale oba celkem rychle o peníze přišli (Frank Jefferson totiž neuměl tak dobře investovat jako tatínek, takže jim rychle nic moc nezbylo a Gaskell to rozházel sám). Motiv tedy mají i tito dva, ale v době smrti hráli bridge s Josii a Conwayem Jeffersonem v hotelu. Když u vás vyvrcholí paranoia, začnete podezřívat i Jeffersonova sluhu nebo původně zmiňovaného Basila Blaka, který jak to vypadá, je muž spíše volných mravů.

Jenže všechno je jinak a jako obvykle se nejvíc vyplatí hledat, kdo smrtí dotyčné nejvíc získá. Co by z ní měl pan Jefferson? Nebo Blake? Zato Gaskell a paní Jeffersonová by dostaly více peněz, kdyby je staroušek neodkázal v případě své smrti (nebo možná i za života) té mladé. Nakonec se ukáže, že se jednalo o dvě vraždy, které naplánovali a dost krutě připravili a promysleli Mark a Josie, jelikož se chtěli vzít a mít od starouška nějaké peníze (možná po jeho smrti). A jak to bylo s jejich alibi? Zavraždili totiž ještě jednu dívku, kterou předtím nalíčili, odbarvili a převlékli do Rubyiných šatů, aby to vypadalo, že je to ona. Její mrtvolu nastražili do domu Basila Blaka, u kterého by to nikoho zase tak moc nepřekvapilo. Jeho divoké večírky, pití... prostě se nepohodl s nějakou holkou a zabil ji. U něho by se to dalo čekat. Jenže on se vrátil z nějaké párty a doma našel mrtvolu, a protože byl opilý, připadalo mu vtipné dát ji do knihovny tak serióznímu a úzkoprsému člověku jako byl pan Bantry.

Superintendent se zvědavě zeptal: „Co vás upozornilo právě na to děvče? Všechny se zdály vyděšené, a pokud si vzpomínám, nebylo mezi nimi sebenepatrnějšího rozdílu.“
Slečna Marplová řekla mírně: „Nemáte tolik zkušeností s děvčaty, která lžou, jako mám já. Jestli si vzpomínáte, Florence vám hleděla přímo do očí, vůbec se nehýbala a vrtěla jen neklidně nohama jako ostatní. Ale vy jste si jí nevšiml, když vycházela ze dveří. Já hned věděla, že něco zatajila. Takové dívky se skoro vždycky příliš náhle uvolní. Stejné to bylo s mou služebnou Janet. Vykládala docela věrohodně, že koláč okousala myš, a sama se prozradila chichotáním, když odcházela z pokoje.“ (str. 258–259)

Kapsa plná žita (***)
Brucemu Ingramovi, který měl rád a publikoval moje první krátké povídky (str. 280)

Začátek příběhu je vpravdě dramatický. V kanceláři ředitele vedle kanceláře písařek se odehraje neštěstí. Pan Fortescue má speciální čaj, vodu mu vaří výhradně jeho sekretářka „Slečna Grosvenorová byla neuvěřitelně okouzlující blondýnka. Měla na sobě elegantně střižený černý kostýmek od exkluzívní švadleny a pěkně modelované nohy jí obepínaly ty nejkvalitnější a nejdražší nylonky, jaké byly na černém trhu k sehnání.“ (str. 282) a jednoho dne se mu právě po tom čaji udělá strašně zle a do několika hodin v nemocnici zemře. Motiv má skoro každý, pokud za něj považujeme nenávist, ale zisk ze smrti starého pána neplyne skoro nikomu. Po pitvě se celkem rychle zjistí, že byl otráven bobulemi tisu (taxinem). Jak příhodný název domu Vila u tisu. Zvláštností navíc je, že v pravé kapsa saka měl obilí, spoustu žita. 

Paní Adéla Fortescueová je druhou ženou zesnulého a je asi o třicet let mladší. Vzala si ho pro peníz a z toho také plyne, že její mimomanželský poměr s Vivianem Duboisem se dá celkem očekávat. Z prvního manželství jsou tu dcera Elaine a dva synové. Percival (nechává si říkat Val) má za ženu Jennifer, zatímco Lancelot se oženil teprve před rokem. Vzal si vdovu po lordu Fredericku Ansticeovi, který se zastřelil těsně před tím, než ho nejvyšší soud začal vyslýchat o podezřelých okolnostech, za kterých běžel závod jeden z jeho koní. Ještě předtím měla za manžela muže, který padl v bitvě o Anglii. Slečna Marplová pak z toho začne usuzovat, že to je žena, která si zásadně vybírá špatné muže. Hospodyně slečna Mary Doveová je domácí hospodyně. Velice šikovná, praktická a kouzelně umí všechno zařídit. A trochu podezřele se tři měsíce po jejím odchodu z pracovního místa ztratí šperky, kožichy a další cennosti. Pak je tu ještě kuchařka s manželem Crumpem.
„Já to neudělala,“ řekla. „To vám ale asi nejspíš řeknou všichni!“ „Máte nějakou představu, kdo to mohl udělat, slečno Doveová?“ 
Pokrčila rameny. „Upřímně řečeno, byl to dost protivný člověk. To mohl udělat kdokoli.“ 
„Protivným lidem se ale přece jen zpravidla nestává, že by je někdo otrávil jen kvůli tomu, slečno Doveová. Obvykle to mívá nějaký zatraceně závažný motiv.“ (str. 304)

Pak zemře ještě Gladys Martinová a tu se do hry vloží slečna Marplová, protože dřív byla Gladys její služebnou. A zrovna když začne být nejvíc podezřelá Adéla, zemře krátce po příchodu Lancelota na otravu cyankáli.

Stmívalo se. Slečna Marplová si v knihovně přesedla s pletením až k oknu. Podívala se ven a uviděla Pat Fortescueovou, jak přechází sem tam po terase. Slečna Marplová pootevřela okno a zavolala na ni: „Vraťte se, drahoušku. Pojďte už radši domů. Je tam hrozná zima a vlhko, nemůžete se tam procházet jen tak bez pláště.“
Pat vyzvání uposlechla. Vešla do místnosti, zavřela okno a rozsvítila dvě lampy.
„Máte pravdu,“ řekla, „je tam škaredě. To dnešní odpoledne se moc nevydařilo.“ Posadila se na pohovku vedle slečny Marplové. „Copak to pěkného pletete?“
„Och, jen takový malý kabátek, drahoušku. Pro děťátka, víte? Vždycky říkám, že mladé maminky nemají pro děti nikdy dost pletených kabátků. Tohle je velikost dvojka. Nepletu nic jiného než samé dvojky. Z velikosti číslo jedna nemluvňata hned vyrostou.“
Pat natáhla dlouhé nohy ke krbu.
„Když je venku takovéhle počasí, je tu uvnitř dobře,“ řekla. „U krbu a u lampy, a když při tom pletete nějakou maličkost pro batolátko. Všechno je tu takové poklidné a útulné – taková by měla Anglie být.
„Anglie taková je,“ řekla slečna Marplová. „Nemyslete si, že podobných Vil u tisu je nějak moc, drahoušku.“
„To je to jediné štěstí,“ řekla Pat. „Nevěřím, že tenhle dům byl někdy moc šťastný. A nevěřím, že v něm někdo byl moc šťastný, navzdory všem těm penězům, které rozházeli, a věcem, které nahamonili a rozestavili si kolem sebe.“ (str. 418–419)

A s vrahem je to opět komplikované. Nakonec se ukáže, že to byl Lance, na kterého to vůbec nevypadalo a který je celou dobu jako jediný sympatický a takový normální, není povrchní. A přitom... S Gladys se potkal na jakémsi táboře, kde ji snadno okouzlil, jelikož byl krásný a dělal na ní oči coby Albert. Přesvědčil ji, že se mu líbí. A že mu pan Fortescue něco dluží. Gladys pak svému pánovi ochotně do jídla dala taxin z tisu v domnění, že se jedná o pilulky pravdy. Mělo to začít působit za pár hodin, kdy by k němu přišel Albert do kanceláře s právníkem a domohl by se svých práv. Když se ukázalo, že množství pilulek pravdy bylo špatné (Gladys by nikdy nevěřila, že to její milý udělal záměrně) a pán zemřel, chtěla se s Albertem setkat, on ji vzadu za domem uškrtil a nechal ji tam ležet s kolíčkem na nose, aby připomínala třetí část písničky o kosech (proto to zrní v kapse). A manželku pana Fortescua musel zabít proto, aby po něm nedědila. 

A jak se to má s podezřelou Jennifer? Tu její matka vychovávala k nenávisti k panu Fortescueovi, protože nechal zemřít jejího manžela v Kosích dolech (na ty právě Lance dělal všechny ty narážky). Jenže matka Jennifer byla šílená, že přišla tenkrát o muže a zůstala na dvě děti sama. Jedno z dětí jí pak zemřelo a Jennifer se místo pomsty starala o Percivala tak dobře, že se uzdravil z těžkého zápalu plic. Jenže tím, že si ho vzala, si příliš nepomohlo. A tak aspoň v létě strčila tchánovi do koláče kosy, aby ho postrašila. Ale zabíjet jako ošetřovatelka nemá v plánu.

A o co Lancemu šlo? Chtěl, aby na něj bratr převedl ty Kosí doly, které byly na jihu Afriky a byly naprosto bezvýznamné, co se týče nějakého zlata nebo čeho, co se v nich mělo nacházet. Jenže Lance náhodou zjistil, že jsou velice zajímavou zásobárnou uranu (nebo čeho).

Žádné komentáře: