Pollyanna

V průběhu Vánoc jsem si přečetla Pollyannu, knihu, o které jsem se dozvěděla na Šťastném blogu. Autorkou je Eleanor Emily Hodgman Porterová. Americká spisovatelka z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Psala hlavně dětskou literaturu, ale také dobrodružné příběhy a sci-fi. Jejím nejslavnějším románem je právě Pollyanna. V roce 1913 byla takovou senzací jako třeba Harry Potter o mnoho let později.

Brzy po začátku čtení jsem pochopila, že je to naprosto senzační kniha plná inspirujících myšlenek. Ta, kterou jsem si půjčila z Moravské zemské knihovny má 234 stránek rozdělených do třiceti malých kapitol, takže se četba dá příjemně přerušit. Podtitulek knihy zní První kniha radosti, což je myslím docela vhodné. V českém překladu z roku 1991 se mi líbí ilustrace pana Hrsky.

Hlavní hrdinkou je Pollyanna, osiřelé děvčátko, které se má přestěhovat ke své tetičce do Beldingsvillu, ta je ovšem tak příjemná, že by snad byl milejší i dětský domov. Však o tom svědčí i výrok: „… mám-li náhodou sestru, která byla tak pošetilá, že se provdala a přivedla zbytečně děti na svět, který je již beztoho dosti plný…“ (str. 19)

Pollyanna je velice neobyčejná dívka. Je jí sice teprve jedenáct let, ale permanentně se usmívá a je tak neochvějným optimistou, že dokáže nakazit i lidi kolem sebe. I vy se při čtení budete usmívat, nebo dokonce chechtat. Ale možná uroníte i nějakou tu slzičku. Příběh je totiž dojemný a plný zajímavých postřehů. Můžu jen doporučit ke čtení. To nejdůležitější v celé knize je takzvaná Pollyannina hra, se kterou vás seznámím příští pondělí.

O neobyčejnosti vyprávění svědčí i to, že bylo pětkrát zfilmováno. Podle Fenclova článku publikovaného na Neviditelném psu existuje pokračování od samotné Porterové: Pollyanna dorůstá, a pak také od Smithové: Pollyanna se vdala; Pollyanniny klenoty a Pollyannin čestný dluh. Podle anglické wikipedie existuje více příběhů o Pollyanně (najdete je v komentářích). Svého času byly dokonce vytvářeny hry a kluby „Jsem rád, že…“

Kudláčková ve svém velice zajímavém článku na Popelky.cz popsala, že věda potvrzuje, že jsme v jádru všichni tak trochu Pollyannou. Že nadhodnocujeme dobré vzpomínky a špatné bagatelizujeme, že když máme napsat dvě protikladné vlastnosti – schválně, zkuste si aspoň v duchu představit nějaké dvě opačné vlastnosti člověka. Že když máme nakreslit dva předměty, třeba čokoládu a kus dřeva, pak budou-li v reálu oba stejně velké, nakreslíme čokoládu větší. A teď ty vlastnosti: první vás měla napadnout ta kladná. Bylo to tak? Článek najdete ve zdrojích. :-)

Zdroje:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/literatura-povestne-devcatko-pollyanna-fdz-/p_kultura.aspx?c=A090512_114054_p_kultura_wag
http://en.wikipedia.org/wiki/Pollyanna
http://www.popelky.cz/spolecnost/vsichni-jsme-tak-trochu-pollyanny-rika-veda.html