Liška Bystrouška

Na náhradním silvestru jsme s přáteli hráli různé hry, mimo jiné třeba Česko. Ačkoliv všichni víme, že by se to nemělo dělat, relativně často někdo zklamaně pronesl: „Jéé, to je jasný.“ Pro každého je jasný nebo lehký něco jinýho. Sama se to snažím nedělat, i když mi to opravdu připadá trapně jednoduchý, protože se mi už mockrát stalo že to, co přišlo zcela samozřejmé někomu jinému, jsem nevěděla. A to si pak člověk připadá trochu hloupě. Mně třeba přišlo jednoduché říct, kdy jsou Hromnice, vyjmenovat barvy duhy a nebo uhodnout, jaké dílo Rudolfa Těsnohlídka zhudebnil Leoš Janáček. Nic jiného než Lišku Bystroušku od něj neznám. Už dávno jsem si plánovala její přečtení a pustila jsem se do ní hned po Vánocích, takže to byla otázka jako stvořená přímo pro mě. Škoda, že jsem ji nedostala. Ale i tak mi štěstí přálo.

Knihu mám půjčenou z knihovny a má pouhých dvě stě padesát stránek. Je psána příjemným brněnským nářečím, ne snad přímo hantecem, ale tak nějak zvláštně, až to člověku přijde trochu legrační. Ve třetím vydání vyšla v roce 1943.

Povídání o životě lišky od jejího únosu z domova je z jejího pohledu a občas také z pohledu jiných zvířátek, třeba komára, nebo žáby. O tom, jak se měla u lidí, i jaký byl život v přírodě…

A jako ochutnávka pár vět:

• „Keho to semké zasi čerti nosijou!“
• „Tétuk ženě že řekno hešce dnes já: ,Pólinko, já ti viděl liško hoprostřed ceste!‘? Nedá vona mně za to po gembě?“
• „Jen se chláméte!“
• „Lepnu ti, ani sopel po tobě nezvostane.“
• Sedí takhle opilci skokan na nose a on si pro sebe hudrá: „Nožiska to má studený, jak moja stará…“