Jako obvykle mám hlavu plnou nápadů na články, témat… a nevím, kam se vrtnout dřív. Tak si to potřebuju trochu hodit na papír, abych se z toho nezbláznila. A tak jsem si dovolila sepsat inspirativní článek, nebo spíš článek o inspirativním online kurzu Opravdový vztah: Jak podvědomé vzorce ničí vztahy, na kterém jsem byla předevčírem. Bylo to dost zajímavé, slušně jsem si poplakala a šla do hloubky. Ale teď to nějak vyprchává a jak říká manžel, člověk se zase vrací do starých kolejí a tváří se, že přece nemá problém.
Podvědomé vzorce jsou tipy z dětství jak přežít, zkušenosti co je a není bezpečné, nezpracované emoce, stopy toho, co jsme v dětství zažili. Potíž je, že stejné vzorce mají různé příčiny. Někdy je to něco, co nám řekli rodiče, spolužáci, co jsme viděli a podobně. To emoční zranění je ryze individuální a situace, ze které si to neseme s tím ani nemusí souviset.
Podvědomé vzorce obvykle pracují tam, kde se vám opakují stále stejné věci, třeba stejné problémy s novými a novými partnery – proč si někdo vybírá nevěrníky a podobně. Uvedli třeba následující podvědomé vzorce, které ovlivňují naše chování. Najdete si nějaký svůj?
- Je lepší než já (vždycky budu druhá)
- Ostatním se musí pomáhat
- Bojím se, že o něj přijdu
- Tvrdí kluci nepláčou
- Nikdy to nebude dost dobré
- Říct, co chci je sobecké
- Nevidí, co všechno pro něj dělám
- Nechci, aby se někdo kvůli mě cítil nepříjemně – tohle jsem celá já. A nezáleží na tom, že vím, že to tak je špatně, že „není na světě ten, kdo by se zalíbil všem“, přesto to celej život dělám, chci se líbit všem. Vždycky mě mrzí, když zjistím, že mě někdo nemá rád. (P. S.: Proč si kontroluju, zda mají správně napsané mě/mně... a nemají. Je přehnaná potřeba kontroly taky nějaký podvědomý vzorec? A kde se u mě vzal?)
Trošku jsem googlila a snadno najdete i další podvědomé vzorce
- Nejsem dost dobrý
- Syndrom podvodníka (Imposter syndrome) = Podvědomý strach, že ostatní zjistí, že nejste tak schopní, jak si myslí, a že váš úspěch je jen náhoda.
- Nezasloužím si [štěstí/lásku/peníze]
- Zavděčování se ostatním (People-pleasing)
- Strach z opuštění
- Nedůvěra a kontrola
- Strach ze selhání (prokrastinace)
- Mentalita nedostatku
- Úspěch bolí / Peníze kazí charakter
- Role oběti = Přesvědčení, že za vaše problémy může vždy někdo jiný (osud, partner, šéf, stát) a vy nemáte sílu nic změnit.
- Útěk před konfliktem
Pár spolu nesouvisejících poznámek z toho, co mě zaujalo:
Nemusíte se zbavovat všech vzorců, to ani nejde, jde o to zbavit se toho, co vám škodí.
To, co mi vadí na druhém (tříska v jeho oku), často může být to, co mi vadí i na mně (trám v oku).
Pokud si nemůžete vybavit nějakou situaci, která to v dětství spustila, nevadí. Dostanete se k tomu, na co jste připraveni. Stačí, když plevel vytrhnete. Nemusí to být i s kořeny. Pokud se do těch situací nemůžete dostat teď, dostanete se tam třeba později.
Chcete, aby partner přestal něco dělat? Tak to udělejte tak, abyste se s mířili s tím, že by takový byl pořád a vy jste s tím byli ok. Protože je možné, že on se nezmění.
Můžete měnit jenom svou polovinu vztahu. Na druhou stranu, když na té své polovině zapracujete a něco s ní uděláte, vyvolá to dost možná nějakou reakci.
Důležité je být v kontaktu s tím pocitem.
„Já miluju lidi, kteří říkají, že měli šťastné dětství. Ti tam mají často nějaký ten vzoreček schovaný.“
Zázračný odstaveček na závěr, když mě začínala pohlcovat panika, co všechno bych u sebe a lidí kolem měla hlídat, abychom malé nezpůsobili nějaké trauma: „Dovolte si posrat svejm dětem život tak, jak to rodiče udělali vám.“ Oni se s tím musí poprat, až budou dospělí. Jedna hláška (kapka) celou číši nenaplní, je to o širším kontextu, o celém tom vztahu s dětmi.
(Tohle se mnou rezonuje o to víc, že už si nejmíň měsíc v hlavě pohrávám s obrazem, jak něco podobného vyjádřit. Taková mírně provokativní malůvka.)
Žádné komentáře:
Okomentovat