Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se spokojila s povinnostmi, které mám. Musím si také nějaké přidělat, aby bylo všechno tip ťop. Jedna kolegyně mi kdysi říkala, že je hezké, jak se o ty „svoje“ studenty starám. Že prý to nikdo jiný nedělá. Osobně si myslím, že je to škoda.
Před státnicema je každý tolik nervózní, a když vám to aspoň trochu někdo usnadní, tak je to snad dobře, ne? A zase tak moc práce a času mě to nestojí. Vytvořila jsem si univerzální mail. Se vším, co mě tehdy napadlo, že bych těm lidem měla říct. Třeba to, že se dost často stane, že se prezentace závěrečné práce zkracuje. Nemáte patnáct minut na to, abyste tam žvejkali nesmysli. Vyjádřete jen to nejdůležitější – to, co jste dělali, jak a proč. A máte na to jen pár minut. Nikdo tam nechce trčet do pěti. A to je fakt šok, když s tím nepočítáte.
Taky je lepší kupovat občerstvení jinde než tam, kde ho kupují všichni. Copak vy byste chtěli jíst čtrnáct dní jen chlebíčky? A navíc pořád dokola ty stejné? A to i v těch největších červnových vedrech? Já se na ně nemůžu podívat. A nejsem to jen já, kdo se lačně vrhá po ovoci, zelenině nebo čemkoliv jiném osvěžujícím.
V různých knihách se doporučuje vyprávět jakoby příběh. Příběhy milujeme, vždy nás zaujmou. Jsou mnohem lepší než strohá fakta. A když řeknete, že jste se k tomu dostali tak a tak. Hned je to lepší, když má práce úvod.
Možná že rada: „Neskákejte nikomu do řeči, i když máte pocit, že je úplně mimo. Raději slušně vysvětlujte, proč jste to tak a tak dělali.“ vypadá jako úplná samozřejmost, ale nevěřili byste, kolik lidí si na to nedokáže dát pozor.
Také by nebylo špatné zamyslet se nad oblečením, které se ke státnicím hodí. Některé je možná fajn na pláži, ale do školy to nepatří.
To by tedy byly moje starosti navíc. Na druhou stranu musím říct, že se mi minule zdálo, že to bylo docela fajn, protože to mnoha lidem pomohlo a pak byly klidnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat