středa 12. září 2018

Graham Moore: Sherlock (***)

Po práci jsem se stavila do knihovny, prodloužila rozečtené knihy a dvě, ke kterým sem se zatím nedostala, jsem vrátila. Z výstavky nazvané Září patří detektivkám jsem hned neomylně vytáhla knihu Sherlock. Nejprve jsem ji zběžně prolistovala, abych se ujistila, že to není stejný podvod jako ta první, na kterou jsem sáhla. O jakémsi černochovi v Americe, který se dle mínění autora chová jako černošský Sherlock. To jako vážně? Takové bezostyšné parazitování na pověsti slavného detektiva? Odmítla jsem to číst. Večer jsem se pustila do knihy Sherlock od Grahama Moora. Je brutálně dobrá!

Z anglického originálu The Sherlockian, vydaného nakladatelstvím Twelve/Hachette Book Group v New Yorku, přeložila Michaela Ponocná. Obálku upravil Miroslav Hadinec, odborná spolupráce a doslov Aleš Kolodrubec, odpovědná redaktorka Iva Daňková, technický redaktor David Dvořák. 376 stran. Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v roce 2012 jako svou 6358. publikaci. Sazba Miroslav Hadinec, tisk TBB, a. s. Banská Bystrica, vydání první. ISBN 978-80-242-3495-3. Kniha je na krásně žlutém papíře, takže se opravdu příjemně čte. 

V knize se ocitnete ve dvou dobách zároveň, protože je upředena ze dvou spolu souvisejících příběhů. První se odehrává v prosinci 1983 v Londýně a jeho hlavními aktéry jsou Arthur Conan Doyle a jeho přítel Bram Stoker. Jak vědí všichni milovníci Sherlocka Holmese, který v této knize sám o sobě nijak nevystupuje, Doyle se ho pokusil sprovodit ze světa a pak po osmi letech o něm bez jediného vysvětlení opět začal psát. Tuto záhadu by mohl osvětlit ztracený deník z období, kdy měl Holmes zemřít v Reichenbašských vodopádech. 

A právě po stopě tohoto deníku se vydává nejeden holmesolog. V roce 2010 se ho pokusí najít i jinak nezajímavý Harold White, který se právě stal členem nejstarší, nejdůležitější a nejvýlučnější holmesovské skupiny Baker Street Irregulars. Členstvím se mohli pochlubit Truman a Roosevelt, stejně jako Isaac Asimov. (str. 13)

Autor uvádí, že všechny současné postavy románu Sherlock jsou výplodem jeho fantazie. Otázkou tedy zůstává, kolik detailů ze života pana Doyla je skutečných.

Každá kapitola začíná nějakým zajímavým citátem, například: Jmenuji se sherlock Holmes. A patří již k mému povolání, abych věděl, co ostatním zůstává utajeno. (Modrá karbunkule, ZW) (str. 11)

„Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. (Studie v šarlatové, VH)
3. září 1893
Arthur zabil Sherlocka Holese při svitu jediné lampy.
Zavřený za těžkými dřevěným dveřmi své pracovny rychle psal. Petrolejová lampa na jeho stole zalévala bledě žlutým světlem stěny obložen knihami. Byl tu Shakespeare, Catullus, dokonce i Poe, jak by Arthur bez zábran přiznal. Měl tu všechny své oblíbence, ačkoli se na ně obracel o radu jen zřídkakdy. Sebejistě psal. Nepatřil ke spisovatelům, kteří si pokryjí stůl zdroji, z nichž čerpají, jako prostěradlem a pevně se jich drží, radí se s nimi, špiní se, kradou. Hamlet ležel na své polici – třetí zdola, ve čtvrtině cesty kolem pokoje po směru hodinových ručiček ode dveří -, a pokud z něj Arthur bude citovat a vloží Holmesovi do úst další jadrný aforismus, ovšem ne zcela přesný… Inu, beletrie je zkrátka taková. ... Nyní, uprostřed své kariéry, byl Arthur bezpochyby největším anglickým autorem detektivních příběhů. Jelikož se Spojeným státům nepodařilo zplodit významnějšího představitele tohoto žánru od doby, kdy ho Poe vymyslel, Arthur dokonce nepovažoval za absurdní tvrdit, že je v tomto směru nejlepší na světě. K napsání dobré detektivní povídky je samozřejmě zapotřebí určitý trik, jaký používají tisíce amatérských salonních kouzelníků a nalíčených cirkusových kejklířů: umění svést ostatní špatným směrem. 
Arthur předkládal čtenářům fakta týkající se zločinu jasně, klidně a účinně. Neopomněl žádný důležitý detail a zároveň – ano, tohle byla známka opravdového mistra svého oboru – v příběhu neponechal příliš mnoho nepodstatných podrobností. Zmást čtenáře horou zbytečných postav a událostí je snadné; Arthur považoval za výzvu předložit jim čisté a prosté vyprávění, v němž bude vystupovat pouze několik pozoruhodných postav, aby zůstalo logické, a přesto jim neprozradit řešení. Klíčem byl způsob líčení, prezentace informací. Arthur totiž udržoval mysl čtenáře u vzrušujících, výjimečných, a přesto v podstatě nedůležitých faktů případu, zatímco zásadní podrobnosti ponechal Holmesovi, který je jakoby kouzlem zpracoval. 
Dávat dohromady tyto zápletky bral Arthur jako hru. On versus publikum, spisovatel polapený v nekonečné bitvě se svými čtenáři, z níž mohl vyjít jako vítěz pouze jeden z nich. Buď čtenář brzy uhodne konec, nebo ho Arthur bude mást až do poslední stránky. Šlo o zkoušku inteligence, o válku, ve které byl Arthur jen málokdy poražen. 
No ovšem, pokud byl čtenář dost chytrý, dokázal to celé prohlédnout po několika prvních stránkách! Arthur však v hloubi duše věděl, že jeho publikum ve skutečnosti netouží zvítězit. Lidé chtějí naplno poměřit svůj důvtip s autorovým – a prohrát. Být oslněni. A tak byl Arthurův zápas dlouhý a navíc zatraceně vyčerpávající. Postupem času si Arthur uvědomil, že dát dohromady slušný detektivní příběh je pekelně únavná záležitost. A jelikož už byl do tohoto žentouru zapřažený několik let, vyčerpání v něm zplodilo takovou nenávist k Holmesovi, že ji nebyl schopen déle potlačovat. Netýkala se už pouze toho detektiva s protáhlým obličejem, ale rozšířila se i na čtenáře, kteří ho tolik zbožňovali. (str. 16–18) 

Harold se s touto hrou na holmesovské citáty seznámil na úplně prvním setkání, jehož se zúčastnil. Před čtyřmi lety, ještě než napsal cokoli pro Baker Street Journal či se setkal s kýmkoli z Irregulars, se ocitl na schůzi místní losangelské „odnože“ společnosti s názvem Curious Collectors of Baker Street. Byla to malá skupina, mnohem méně prestižní než Irregulars. Jejich setkání yla přístupná veřejnosti. V baru obloženém dubovým dřevem, nad sklenkami skotské vonící rašelinou – pokud Harodl mohl soudit, všichni holmesologové se zřejmě domnívali, že kostky ledu obsahují jed, tudíž jim není radno věřit – vykřikovali citáty z příběhů Sherlocka Holmese. Jeden z členů nějaký zahulákal – například „Nehádám nikdy. Je to ohavný zvyk – podrývá totiž schopnost logicky uvažovat.“ Muž či žena po jeho pravici pak museli určit, odkud pochází – v tomto případě se jednalo o Podpis čtyř. Pokud daný člověk odpověděl správně, byla řada na něm, aby se vytasil s dalším citátem, a ten, kdo seděl vpravo od něj, musel odhalit jeho původ. Kdokoli se spletl, musel zaplatit další rundu. Jelikož většina holmesologů měla zálibu v kvalitní skotské, a to ve velkém množství, noví a nezkušení členové nezřídka zjistili, že jim takové setkání udělalo pěkný průvan na účtu. (str. 20–21)

Žádné komentáře: