Borsa

Na ubytování do horského střediska Borsa přijíždíme v poledne. Dostáváme čas na osvěžení, který využívám a až do 14:45 spím. Pak jdeme na krátkou procházku k lanovce. Je to sedačkovka (= otevřená), rumunsky telescaun, ale nijak vysoká. Vede až kamsi za horizont. Nasedat a vysedat pomáhají chlápci, kteří ji obsluhují. Nechce se mi na ni. 

Zbytky hotela

Na úpatí pohoří Rodna si děláme drobnou vycházku – tedy zbytek zájezdu si dělá drobnou vycházku, protože se nechá vyvézt lanovkou a pak se jdou podívat k vodopádu. Já si to vyšlápnu pěkně pěšky. Sice jsou to asi jen tři kilometry, ale dost do kopce. Na druhou stranu je to jedinečný zážitek z osamocené cesty.

Nejdřív se pohoupu na prostorné dřevěné houpačce. Prohlédnu si mírně děsivý rozpadlý hotel, ze kterého už visí drobné krápníky. I takhle vypadá Rumunsko.

Rozpadající se hotel

Najdu správné místo pro vyfocení dalšího dřevěného kostelíka. 

V jedné hospodě jsem si pak všimla venkovního posezení – všechny židle na sobě měly nápis Staropramen. Později jsem v obchodech zjistila, že je mnohem těžší koupit rumunské než české pivo. 

Cestou k vodopádu – myslela jsem, že to bude blíž (trvalo mi to asi 1,5 hodiny a celkem jsem si mákla) – jsem viděla čtyři ovečky, které jsem si cestou zpátky pohladila. Byly tak překrásně jemné a hebké (vůbec na to jejich srst nevypadala), že mi skoro připadalo, že hladím nějaký merino česanec, který mám doma.

O kus dál, ještě ve vesnici, jsem si prohlížela kozy za plotem. Vlastně kozu a roztomilé kůzlátko. Asi v domnění, že by z toho mohlo kápnout něco dobrého, se za mnou přes silnici, po které naštěstí nic nejezdilo, protože byla slepá, vypravila bílá koza s kůzletem. (Na fotce si všimněte nekončících kopců.)

Cestou jsem potkala pár místních obyvatel (nebo taky turistů), kteří byli velice příjemní, ale anglicky nemluvili. Přesto se s některými dalo dorozumět a ujistit se, že jdu správně. Občas se mi totiž značka ztratila. Kdybyste to náhodou potřebovali, řekne se vodopád cascade. A pak jsem začala potkávat „naše“, lidi z našeho autobusu. Divili se, proč se vracím, nebo kam to jdu.

A jak můžete vidět, vodopád jsem zdárně našla. Pokochat, vyfotit a zase stejnou cestou zpátky. A to jsme pro změnu viděli koníka. Ještě stojí za zmínku, že sice bylo teplo, ale ne takové ohavné dusno jako v Praze, na druhou stranu na túry do kopců to taky moc nebylo. Měla jsem pořádnou žízeň a vypila si skoro všechnu vodu.

Na prvním tříhvězdičkovém hotelu jménem Victoria mě nadchlo, že všechnu obrazovou výzdobu tvoří poslepované puzzlíky. A jaké krásné… některé jsem si musela vyfotit.

Hotel Victoria

Výzdoba pomocí puzzle

Hádejte, co to je?

 A taky jsem tam viděla kolovrátek. Jak symbolické, když právě začíná Tour de Fleece.

Výzdoba hotelu – kolovrátek

V koupelně byl fén, ve sprše tekuté mýdlo. Do jídelny v přízemí jsme přišli mezi posledními, ale Leo s Ivanou nám drželi místo, což bylo super. Na přivítanou jsme dostali panáka čehosi silného. I když tvrdý alkohol nepiju, přišel mi před jídlem vhod. Kdo by chtěl trávit celou dovolenou na záchodech a nikdy nevíte, po jakém jídle vám bude špatně. A musím říct, že v tomto směru byla tahle dovolená v pohodě. Jenom mi ještě dovolte poznámku, že tím nemyslím, že by mi bylo špatně z jejich špatného jídla, ale že často průjmy nebo dokonce střevní chřipky vyvolává pouhá změna vody. Moc na to netrpím, ale slyšela jsem i o lidech, kteří s tím mají problémy při pouhém přesunu v rámci ČR. Docela mě překvapilo, když jsme ke konci zájezdu zjistili, že existují lidé, kteří nevědí, že se proti tomu běžně podává malé množství alkoholu nalačno ráno. Dokonce mi jedna známá (po návratu do Čech) říkala, že jim maminka před spoustou let v Rumunsku kupovala Jamajskej rum, protože ho tam měli dobrej a byl jemnější než českej, který oni jako děti odmítali pít.