Dneska máme v plánu výlet po jižní Bukovině s návštěvou několika klášterů. Habsburkové tuto část severního Moldavska zabrali v roce 1774 a pojmenovali ji podle zdejší horské krajiny porostlé buky. Ještě se cestou zastavíme v sedle, jehož název nevím, kde si vyfotíme kostelík, před nímž parkuje hezká řádka českých motorkářů (jsou mezi nimi i ženy). Staršího obtloustlého chlapíka slyším brblat, že nemají stavět kostely na kopci a raději investovat do silnic. Částečně má pravdu – na tom se myslím podílí Evropská unie – na druhou stranu kvůli hezkým silnicím do Rumunska turisti jezdit nebudou.
Trochu přemýšlím, kdo se asi v tomhle kostele může modlit, když je tak od všeho daleko a hlavně v každé vesnici mají svůj vlastní. To už ale vyleze nějaký chlapík (netroufám si tvrdit, že kněz), ale všem se nám moc líbí, a tak ho fotíme. Samozřejmě s jeho svolením.
A pak už zastavujeme před malovaným klášterem Voronet. Uvnitř žije malá skupina jeptišek. Byť na to Lukáš upozorňoval, někteří nemají zakrytá kolena, jak se sluší a patří, a tak dostávají slušivé zástěrky, které zejména u mužů vypadají velice srandovně, a tak si je pochopitelně fotíme. (Ale zveřejňovat nebudu, možná by se jim to nemuselo líbit. ;-)) Klášter je zasvěcen svatému Jiří. Kostel byl postaven v jediném roce od 26. 5. do 14. 9. 1488. Převládá na něm gotika. Zvenčí můžete vidět fresku Posledního soudu. Pod trůnem je ruka, která drží váhy. Z této oblasti je známá hutná, nebesty modrá barva, která dostala název voronetská modř, byla tvořena kobaltem či lazuritem, zatímco humorská červená mořenou barvířskou a žlutá se dělala sírou. Voronetská modř prý z fresek nejvýrazněji září v deštivé dny těsně před západem slunce. Pigment na stěnách je pouze 2 mm silný (jinde se uvádí 0,25 mm, pak aby se v tom člověk vyznal! Podstatně je, že u italských fresek se nechával vsáknout hluboko do omítky.), a přesto vydržel (kromě severní stěny) dlouhá staletí. Mezi památky UNESCO patří oprávněně. V pravé části temné chrámové předsíně a lodi s křížovou klenbou se nachází hrob prvního opata Daniela Poustevníka. Štěpán III. Veliký, který vedl řadu obranných válek s Turky (Osmany), Poláky, „Rakušany“, se na Danielovu radu rozhodl boj s Turky nevzdávat, až nakonec dosáhl vítězství. Jako poděkování bohu postavil klášter Voronet. Po smrti Vlada začala Moldávie upadat. V téže části, jako je Danielův hrob se nachází freska Štěpána, jeho ženy Marie Voichiţe a syny Bogdana v okamžiku, kdy předávají klášter Kristovi.
Teď několik informací z moudrých knih: Zdobené kostely Jižní Bukoviny byly stavěny v době ohrožení tureckými dobyvateli (15. a 16. století), uvnitř se totiž mohla skrývat celá armáda (i obyvatelstvo). Stejně jako u nás sloužily zdi pomalované biblickými výjevy ke vzdělávání negramotných vojáků a rolníků. Údajně to byl nápad metropolity Roşky. Voronet byl freskami ozdoben v letech 1547–1550 a díky nim se mu také říká Sixtinská kaple východu. Pravoslavné kláštery jsou orientovány na východ, neboť se věřilo, že Boží světlo září zároveň se sluncem.
Kromě kláštera samotného je ovšem fascinující i růžová zahrada. Nevím, co s těma kytkama tady dělaj, ale je to skutečná nádhera (platí i pro další místa našeho zájezdu). I když se to možná úplně nehodí, neodolám a pořídím si několik fotografií z pohřbu. Ale ke kultuře to určitě patří.
Průvodce nám vypráví, že v Bukovině modlení tolik nehrotěj – z dlouhé bohoslužby se dá odejít i dříve. Modlí se za vás zapálená svíce. A teď už hurá k druhému klášteru se skvělým jménem. Kuriozitou, na kterou si musíte udělat vlastní názor je Ježíš na kříži do zásuvky.
Menší zklamání zažívám u stánků, kde jsou víceméně spíš všelijaké krámy kdoví odkud, než domácí Rumunské výrobky. Ráda bych si pořídila něco echt rumunského, a tak zpovídám průvodce. Víceméně mi doporučuje „valašku“, chlast a jídlo. Docela se mi líbí ty jejich košile-halenky.
Ale moc si v tom sebe neumím představit – hlavně kam bych to nosila. Krásné jsou taky nejrůznější koberce a ubrusy, které mi svými vzory připomínají turecké (a možná i jsou). Zato plyšové ovečky – polštářky – jsou na devadesát procent z Číny. Taky mám jednu takovou, protože jsem si ji strašně dlouho přála a pak ji dostala. Je úžasná, o tom žádná, ale nemá smysl vozit si ji z Rumunska, když si ji mohu koupit u nás na pouti na vietnamské tržnici. Domácí a rukodělné by snad mohly být různé háčkované šály či ponča, ale ty si mohu vyrobit, a krásná malovaná vajíčka zase nepotřebuju. Ale jestli to dělají ručně, tak všechna čest! Trochu smutná je ta cena. Ani tady nemohou svou práci řádně ohodnotit.
Jako suvenýr by se snad uplatnili domečky. Jinde jsme už podobné neviděli. Nebo malované lžíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat