Jak jsem se na chvilku stala prodavačkou klubíček

Možná někteří z vás ví, že jsem chvíli dělala ve Vlnice s. r. o. Prodávala jsem klubíčka na prodejně v Praze v Bílé labuti (jo, je pořád stejně komunistická) a taky učila na kurzech pletení. Měla jsem jich jenom pár – volánkové šály a pletení na rukách. Takových témat, co by se ještě dalo udělat… ale potřebovala jsem práci na full time a finančně to asi pro majitele taky nebyl žádný šlágr: kvůli nedostatku prostor (tehdy malá prodejna v mezipatře) se muselo plést v nějaké kavárně a platili jsme zákazníkům jeden nápoj, což pro mě byla docela otravná práce navíc, hlídat, co si kdo kde dal. Ale jak občas říkám, byla to práce snů. Potkávala jsem se super lidma, víceméně vždy pozitivně naladěnýma, já měla pozici lektorky-učitelky, takže jsem si mohla zjednat klid, ale přitom nebylo potřeba žádného peskování nebo tak. Navrhovala jsem, co upletu, seznamovala se s novinkama… prostě paráda. (Nějaké to povídání či fotečky mám na Angeliky tvorba. Třeba články Pletení na rukou/rukách, Kurz pletení na rukách, Pletky s králíkem.)

Protože jsem v pátek měla trochu času před krajkářskými trhy, vyrazila jsem se podívat do Vlniky. Od holek jsem byla informovaná o tom, že se přestěhovaly, tak jen bylo potřeba najít kam. V prvním patře po levé straně je suprově velký a nádherně přehledný krámek s klubíčky. Hned se ženu k paní prodavačce, z dálky halekám: „Ahoj!“ a ptám se, jak se má. Odložím si bundu a batoh a ona mi ukazuje novinky, co je ve slevě, kde se co nachází. Chválím jí velký obchod i vlastnoručně (doslova – byla pletená na rukách!) upletený nákrčník. Krásně zkombinovala barvy a je to opravdu moc hezké. Líbí se mi přízí ozdobené zrcadlo a kreativně vytvořený kobereček, návod na něj je v posledním čísle. Nedokážu pochopit, že to je opravdu poslední číslo časopisu. Byl skvělý. Jasně, nelíbí se mi vždycky všechno, ale mít časopis na vlastní kluba mi přijde skoro jako základ. Nebo zveřejňovat na internetu a pár jich mít i v tištěné podobě. Třeba jen za symbolickou cenu. Ale jako pro zákazníka je pro mě velice pohodlné koupit si to, k čemu mám návod. Jo, možná spousta lidí plete jen tak… stále dokola ty stejné svetry z různých klubek, ale mě spíš lákají nové věci, nové střihy, nové barevné kombinace. A v této oblasti jsem se našla v DROPSU. Ten to má s jejich návody doslova geniální. http://www.garnstudio.com/lang/cz/kategori_oversikt.php

Jak se tak koukám, najednou mě osloví nějaká paní, jestli nevím, kde je to nebo ono. Jo, to je jednoduchý, to vím, poradím. Ještě se pak ptá na něco dalšího. Líběj se jí volánkové šály, tak jí ukazuji, kde co je vystavené, povídáme si… s bývalou kolegyňkou jí radíme, co si má koupit. Vybírá si přízi, která mi taky učarovala, a já jí rovnou nabízím, že jestli chce, ukážu jí, jak se plete na rukách. Trochu váhá, ale zbytečně. Přece ji nenechám, aby se to někde učila z internetu. Teda né že by to nešlo, asi by to zvládla, ale já když se to snažila pochopit z tištěného manuálu – to to u nás ještě nebylo a já ho našla někde v Praktické ženě – tak se mi to nedařilo. Takhle jsme si sedly na židličky – mimochodem senzační nápad, že si může zákazník (leckdy starší paní) sednout a třeba si prohlédnout časopis o pletení, odpočinout a tak. A za chvilku už paní měla hotovou šálku. Paráda. Hned jsem si poznačila, že jsem dneska udělala dobrý skutek. Ono to není tak jednoduché udělat dobrý skutek… už jsem o tom psala v článku Dobrý skutek a Bobříci 1 (už se mi ta stovka pomalu blíží… i když nevím, kolik z nich bych neměla počítat, pokud budu za dobrý skutek brát nadstandardní službu. Tohle jsem třeba vůbec nemusela, ale měla jsem ohromnou radost, že můžu někomu milému pomoci.) P. S.: Kdybych tam nebyla, paní prodavačka takové věci běžně učí i přímo na prodejně, což beru jako velké plus a malé CSR (společenskou odpovědnost).

Sotva paní odešla, hned si mě odchytil nějaký pán (nebo spíš já jeho), jestli nemáme nějaké přírodní příze. On to tedy spíš podal trochu zklamaně, jako že si u nás asi nevybere, protože našel jen jednu, tak jsem mu ve spolupráci s prodavačkou ukázala, že k mání je vlna, hedvábí, kombinace vlny a akrylu (možná i vlna a bavlny) a na co jsem nejvíc pyšná, tak bambus. Má totiž krásné barvy, je hebký, i když možná maličko chlupatí, ale hlavně jsme ho začali prodávat velice brzy poté, co nám nějaké zákaznice říkala, že ji mrzí, že ho nemáme, že by ho moc chtěla. To je zákaznický servis. Můj šátek právě z této příze najdete v článku Pestrý šátek z bambusu.