Na dovolenou v Itálii jsme si vybrali nejhorší možný termín. Tedy my, ehm… cestovka. Nechápu proč jedeme na Elbu zrovna v době, kdy se tam nahrnou i spousty Italů, protože právě mají 14 dní dovolené. Následkem toho si nikde nemůžeme vypůjčit skútr, protože už jsou dávno zarezervované. Škoda, tolik jsem se těšila! Projet si celý ostrov, místa, kam se s autobusem nepodíváme – to znamená hlavně východní část ostrova (ocásek ryby).
Nevadí, vynahradíme si to jinak. Hned první den si s Petrem půjčíme kajak (za 10 € na hodinu mi to přijde drahé, ale Itálie není nejlevnější) a dopádlujeme do blízké zátoky, v níž je nádherně průzračná voda oproti té u písečné pláže, kde je až příliš mnoho turistů. Zátočina je naprosto prázdná, protože seshora k ní není přístup, všude rostou kaktusy, macchia (Makie je stále zelený křovinatý porost Středozemí, žádná konkrétní rostlina, jak jsem si dříve myslila.) a navíc je sráz moc strmý. Na oblázcích leží vysoká vrstva naplavené posidonie, což už pro změnu je konkrétní rostlina, resp. rod jednoděložných rostlin. Jedná se o mořské řasy a název vychází ze jména starořeckého boha moří Poseidona. Vzhledově připomínají na proužky nastříhané listy papíru, ale jsou překvapivě měkké a vyhřáté od sluníčka, takže na nich můžete pohodlně sedět, jako byste pod sebou měli alespoň na dvakrát složenou deku. Protože hodinka dobrého povídání rychle uteče, zdá se nám, že vyrážíme zpátky skoro hned.
Druhý den jsem si užila koukání po rybičkách kousek pod hladinou u Paolinina ostrova a třetí den jsme navštívili jedno z nejkrásnějších míst – druhé místo, na které velmi ráda vzpomínám – černou hematitovou pláž. Nejprve jsem se potápěla k rezavému kolu z těžební věže a pak se koupala v zeleném sirném jezírku. Bylo příjemně teplé a na lenošení jsme měli dostatek času. Také jsem se kolem něj prošla bosá a přinesla si s sebou pár kousků pyritu. A také hematitu – jako dárek z dovolené. Ale nic jsem nikde neodlamovala, jenom jsem si posbírala, co tam už leželo.
Dlouho jsem se těšila na výlet na skútrech, který jsem si vysnila už v autobuse. Pracovně jsem ho pojmenovala Elbou na dvou kolech. Dělám si řidičák na motorku, ale zatím mám jenom Béčko na auto, to znamená, že díky němu můžu řídit některé slabší stroje jako třeba babetta, myslím. V ČR to, co je zařazeno v kategorii A1, což je lehký motocykl o objemu válců pod 125 cm3 a výkonu motoru nejvýše 11 kW. Jenže mi nějak nebylo přáno – zkrátka sezóna a ti rozumní si svoje skútry zamluvili ještě před odjezdem na dovolenou. Nakonec jsem přece jen měla o čem psát, protože jsme na dvou kolech vyrazili. Doslova!
A byl to možná větší adrenalin než na skútrech. Celou dobu, co si dělám řidičák, poslouchám jak je motorka nebezpečná a tak, ale teď jsem se víc bála a nadávala na kolo. Tak zaprvé jsme neměli helmy, zadruhé ani žádné pořádné oblečení – oni si vůbec v Itálii na tyhle naše cavyky moc nepotrpí – i na motorce je to s oblečením bída, jako by šli pěšky na pláž: kraťásky a topík, pohoda. Bez oblečení s chrániči jsem se cítila tím hůř, že sedlo bylo vysoko, takže jsem pořádně nedosáhla – skoro jako z motorky jen jednou nohou – a k tomu ta řidítka byla příliš nízko. Špatný stav kempových kol, o němž jsem byla ujištěna, mi taky na jistotě nepřidal a ta tenká pneumatika uhýbající každému oblázku v prašné cestě, byla taky leda k vzteku.
Samozřejmě, když jsem si vynutila mít sedlo níž, než je vhodné vzhledem k tomu, že noha má být napnutá, když člověk došlápne do pedálů, jelo se mi docela blbě, protože jsem nohy měla příliš skrčené a ačkoliv jsem vypadala nejspíš trochu jako magor, který tomu vůbec nerozumí a vynucuje si, aby bylo po jeho, v průběhu cesty jsem si za to několikrát blahořečila, protože ve špatném terénu se mi kolo nejednou zaseklo a já sesedla napůl nedobrovolně, což by asi nebylo tak docela v pohodě, kdybych nedosáhla alespoň jednou nohou pořádně. Chvíli jsme jeli po frekventované silnici a pak odbočili na menší silničku, přes kemp nás nenechali projet, a tak jsme to chtěli vzít kolem někam dozadu, tvrdohlavě jsme postupovali cestou, po které jsme už kolo museli tlačit, ale nakonec jsme se shodli, že to nemá cenu, abychom se udřeli, když ani pořádně nevíme, kam to vede. Žádný velký zázrak to nebyl ani po té hlavní silnici, kdy se kolem nás jen míhala auta a poněkud provokativně nás předjížděl jeden motorkář za druhým. Tiše jsem záviděla a pachtila se dál, až jsem nakonec byla nucena uznat, že na to nemám. Vleklé kopce byly vždycky mým strašákem a tohle bylo trochu moc. Navíc jsem věděla, že bychom se sice na druhé straně pěkně svezli do městečka, ale odtamtud bychom si to sem do sedla zase museli vyšlápnout a bylo to příliš daleko i na tlačení a navíc bylo šílené horko. Než vyrazíme domů, vykoupeme se ještě v Laconelle, kde si koupání parádně užiju, protože jsou vlny a mně je takové horko, že se v nich teď s chutí vyřádím – skáču do nich, jako bych byla u moře poprvé.
Odměnou nám byly ostružiny u té šílené cesty, kterých jsme se pořádně namlsali. A taky malý obchůdek s místními produkty, které jsou pro nás sice cenově dost nedostupné, ale stejně jsem chtěla něco vyzkoušet. Domů jsem si koupila malý med a citronovou marmeládu a tam jsme si dali kaštanové muffiny. Byly senzační – používá se do nich mouka z jedlých kaštanů. Škoda, že něco takového nejde koupit i u nás. (Beru zpět, když jsem se koukla na internet, zjistila jsem, že ji má v nabídce například Sonnentor.) Odpoledne vyrážíme na černou pláž Margidore vlevo od kempu.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Posidonia
http://cs.wiktionary.org/wiki/makchie
Nevadí, vynahradíme si to jinak. Hned první den si s Petrem půjčíme kajak (za 10 € na hodinu mi to přijde drahé, ale Itálie není nejlevnější) a dopádlujeme do blízké zátoky, v níž je nádherně průzračná voda oproti té u písečné pláže, kde je až příliš mnoho turistů. Zátočina je naprosto prázdná, protože seshora k ní není přístup, všude rostou kaktusy, macchia (Makie je stále zelený křovinatý porost Středozemí, žádná konkrétní rostlina, jak jsem si dříve myslila.) a navíc je sráz moc strmý. Na oblázcích leží vysoká vrstva naplavené posidonie, což už pro změnu je konkrétní rostlina, resp. rod jednoděložných rostlin. Jedná se o mořské řasy a název vychází ze jména starořeckého boha moří Poseidona. Vzhledově připomínají na proužky nastříhané listy papíru, ale jsou překvapivě měkké a vyhřáté od sluníčka, takže na nich můžete pohodlně sedět, jako byste pod sebou měli alespoň na dvakrát složenou deku. Protože hodinka dobrého povídání rychle uteče, zdá se nám, že vyrážíme zpátky skoro hned.
Druhý den jsem si užila koukání po rybičkách kousek pod hladinou u Paolinina ostrova a třetí den jsme navštívili jedno z nejkrásnějších míst – druhé místo, na které velmi ráda vzpomínám – černou hematitovou pláž. Nejprve jsem se potápěla k rezavému kolu z těžební věže a pak se koupala v zeleném sirném jezírku. Bylo příjemně teplé a na lenošení jsme měli dostatek času. Také jsem se kolem něj prošla bosá a přinesla si s sebou pár kousků pyritu. A také hematitu – jako dárek z dovolené. Ale nic jsem nikde neodlamovala, jenom jsem si posbírala, co tam už leželo.
Dlouho jsem se těšila na výlet na skútrech, který jsem si vysnila už v autobuse. Pracovně jsem ho pojmenovala Elbou na dvou kolech. Dělám si řidičák na motorku, ale zatím mám jenom Béčko na auto, to znamená, že díky němu můžu řídit některé slabší stroje jako třeba babetta, myslím. V ČR to, co je zařazeno v kategorii A1, což je lehký motocykl o objemu válců pod 125 cm3 a výkonu motoru nejvýše 11 kW. Jenže mi nějak nebylo přáno – zkrátka sezóna a ti rozumní si svoje skútry zamluvili ještě před odjezdem na dovolenou. Nakonec jsem přece jen měla o čem psát, protože jsme na dvou kolech vyrazili. Doslova!
 |
| Suvenýry v Capolliveri |
A byl to možná větší adrenalin než na skútrech. Celou dobu, co si dělám řidičák, poslouchám jak je motorka nebezpečná a tak, ale teď jsem se víc bála a nadávala na kolo. Tak zaprvé jsme neměli helmy, zadruhé ani žádné pořádné oblečení – oni si vůbec v Itálii na tyhle naše cavyky moc nepotrpí – i na motorce je to s oblečením bída, jako by šli pěšky na pláž: kraťásky a topík, pohoda. Bez oblečení s chrániči jsem se cítila tím hůř, že sedlo bylo vysoko, takže jsem pořádně nedosáhla – skoro jako z motorky jen jednou nohou – a k tomu ta řidítka byla příliš nízko. Špatný stav kempových kol, o němž jsem byla ujištěna, mi taky na jistotě nepřidal a ta tenká pneumatika uhýbající každému oblázku v prašné cestě, byla taky leda k vzteku.
Samozřejmě, když jsem si vynutila mít sedlo níž, než je vhodné vzhledem k tomu, že noha má být napnutá, když člověk došlápne do pedálů, jelo se mi docela blbě, protože jsem nohy měla příliš skrčené a ačkoliv jsem vypadala nejspíš trochu jako magor, který tomu vůbec nerozumí a vynucuje si, aby bylo po jeho, v průběhu cesty jsem si za to několikrát blahořečila, protože ve špatném terénu se mi kolo nejednou zaseklo a já sesedla napůl nedobrovolně, což by asi nebylo tak docela v pohodě, kdybych nedosáhla alespoň jednou nohou pořádně. Chvíli jsme jeli po frekventované silnici a pak odbočili na menší silničku, přes kemp nás nenechali projet, a tak jsme to chtěli vzít kolem někam dozadu, tvrdohlavě jsme postupovali cestou, po které jsme už kolo museli tlačit, ale nakonec jsme se shodli, že to nemá cenu, abychom se udřeli, když ani pořádně nevíme, kam to vede. Žádný velký zázrak to nebyl ani po té hlavní silnici, kdy se kolem nás jen míhala auta a poněkud provokativně nás předjížděl jeden motorkář za druhým. Tiše jsem záviděla a pachtila se dál, až jsem nakonec byla nucena uznat, že na to nemám. Vleklé kopce byly vždycky mým strašákem a tohle bylo trochu moc. Navíc jsem věděla, že bychom se sice na druhé straně pěkně svezli do městečka, ale odtamtud bychom si to sem do sedla zase museli vyšlápnout a bylo to příliš daleko i na tlačení a navíc bylo šílené horko. Než vyrazíme domů, vykoupeme se ještě v Laconelle, kde si koupání parádně užiju, protože jsou vlny a mně je takové horko, že se v nich teď s chutí vyřádím – skáču do nich, jako bych byla u moře poprvé.
Odměnou nám byly ostružiny u té šílené cesty, kterých jsme se pořádně namlsali. A taky malý obchůdek s místními produkty, které jsou pro nás sice cenově dost nedostupné, ale stejně jsem chtěla něco vyzkoušet. Domů jsem si koupila malý med a citronovou marmeládu a tam jsme si dali kaštanové muffiny. Byly senzační – používá se do nich mouka z jedlých kaštanů. Škoda, že něco takového nejde koupit i u nás. (Beru zpět, když jsem se koukla na internet, zjistila jsem, že ji má v nabídce například Sonnentor.) Odpoledne vyrážíme na černou pláž Margidore vlevo od kempu.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Posidonia
http://cs.wiktionary.org/wiki/makchie
Žádné komentáře:
Okomentovat