Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě 2014

Každý rok se snažím, ne vždy to vyjde, ale tentokrát to bylo časově naprosto v pohodě, a tak jsem vyrazila do Havlíčkova Brodu na řemeslné trhy. Asi jako každý rok jsem byla trochu nemile překvapená ohromným množstvím lidí a pochopitelně mě nikterak netěšilo se s nima strkat a cpát se jako o pouti, abych vůbec mohla nakouknout, co u kterého stánku prodávají. Pokaždé si nějakou drobnost odvezu a někdy to i trošku přeženu. Vzpomínám si, že asi před dvěma roky jsem si tu koupila nejméně dvoje náušnice – jedny s lišáčkem z fimo hmoty a druhé s pavími pery, to už bych dnes asi neudělala, protože ačkoliv jsou krásná, jen k máločemu se hodí, protože jsou opravdu dlouhá a navíc se mi motají do vlasů.

Projít si celé trhy je nejméně na dvě hodiny. No, nám s kamarádkou to trvalo snad šest. Jednak jsme se někde zdržely, a jednak jsme si vykládaly a nikde se moc netlačily. A taky jsme se zastavily na oběd. Doslova. Povídaly jsme si zrovna s jedním sympatickým chlapíkem z Hlinska, který prodával dřevěné mističky a ve dvě hodiny odpoledne už mu zbývaly jenom tři. Nějak jsme se zmínily, že bychom rády na oběd k Číňanům na nudle, abychom se zahřály, protože bylo opravdu chladno, ačkoliv jsme popíjely slabý čaj z termosky. A on nám nabídl, že se s námi podělí o oběd. Odmítly jsme s tím, že je to divný a tak. Když ale naléhal a asi pětkrát nás znovu pobídl, ať si s ním dáme, usoudily jsme, že na tom asi není nic špatného, vytáhla jsem z batohu lžičku, co tam nosím trvale, a z termosky jsme ochutnaly směs rýže, dušené mrkve a řepy s kousky kachny. Bylo to chutné a milé.

Krásné keramické cedulky (foto: Ihiva)

Předtím i potom jsme se procházely kolem různých stánků a obdivovaly šikovnost a kreativitu lidí. Překvapilo mě, že tu vidím Ivetu, ženskou, ze které jsem měla radost v pátek v Praze na krajkářských trzích, protože jsem konečně viděla autorku fantastických náušnic ve tvaru čertíků, půllitříků s pivem apod., o kterých jsem psala tady.  

Kolotoč (foto: Ihiva)

Ve vestibulu radnice mě zaujaly kravaty, které vypadaly, jako by byly tkané, pro jistotu jsem se optala starší paní, která je prodávala a pak je znovu překvapeně a důsledněji studovala, když jsem se dozvěděla, že jsou krosenkované. To se mi nestává, abych nepoznala techniku, kterou je něco vyrobené, zejména u textilií.

Překvapeně jsem koukala také na některé „nepovedené“ výrobky, kdy prodejcům připadalo zcela v pořádku prodávat patchworkovou deku s křivými díly. Přemítala jsem, zda je něco špatně u Veber nebo u mě, když se snažíme něco mít opravdu krásné – vždyť je u toho naše jméno – a někdo jiný to v klídku prodává za nemalé peníze i v nejhorší kvalitě jakou si u sebe umím přestavit. Pravda, teď jsem poněkud přísná – sama jsem si dosud netroufla ani na srub, ani na jiný patchwork právě z toho důvodu, že se chci nejprve zdokonalit na jednodušších věcech, což zřejmě nejsou ani obaly na knihy!!!, a pak jít do něčeho obtížnějšího.

Pořádně jsem se pokochala pohledem na pani předoucí na kolovrátku přízi. Doporučila mi, kde bych si mohla podobný kolovrátek opatřit. Dokonce se nechala i vyfotit.
 

Předoucí žena (foto: Ihiva)

Co se týče nákupů, udělala jsem si radost vlněnými ponožkami, které jsem si bohužel koupila o něco větší, protože mi pán říkal, že ta velikost je pro mě akorát, nebo ještě dokonce větší. Měl tam jiné číslování, ve kterém svou velikost neznám. Doufám, že vydrží tolik, co sliboval. Zatím můžu říct jen to, že když jsem si je oblékla na nádraží při čekání na vlak, fantasticky hřály.

Na svačinu jsme si koupily po preclíku – s mákem nebo kmínem – a já si pak pořídila ještě dvě mýdla od starého známého pána – teda neznáme se osobně, ale byl tu už před mnoha a mnoha lety, měl dobrou medovinu a ťukal si s leckterým zákazníkem a pak byl víc veselý, než mi bylo milé.

A taky jsem si koupila františky, protože jsem před dvěma roky jedny dostala spolu se stojánkem na ně a moc se mi líbilo, jak voní. Paní mě navíc ujišťovala, že tyhle pravé křivoklátské františky jsou vyráběny z lipového dřeva a přidává se tam kadidlo, takže hezky voní, ne jako nějací doutnající smraďoši ze strusky.

O výrobě františků se dozvíte například ve videu Toulavé kamery – Výroba františků u manželů Matějkových. Dřevěné uhlí se pálí z lipového dřeva, které předtím schlo klidně i dva roky. Pálení trvá 24–36 hodin. Pak se uhlí namele na jemný prášek. Vůni františku přináší pryskyřice z kadidlovníku. Používá se k vykuřování kostelů i v kosmetice jako léčivá složka různých krémů. Má hojivý účinek, usnadňuje dýchání a navozuje v člověku meditativní náladu. Pak se dřevěné uhlí ve správném poměru smíchá s vodou a kadidlem a za pomoci speciálních kleští se vytvoří dobře známé kužely, které si doma budu již brzy pálit.

Zdroje:
zbytky uložené v paměti
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/207411000321223/