pátek 7. listopadu 2014

Krátký příběh k zamyšlení: Sto korun

Dovolila jsem si ocitovat článek ze stránek Sebeřízení, snad to nebude někomu vadit, je to vlastně jejich reklama, ne?

Myslím, že je opravdu pěkný a nabádá k zamyšlení, jak lze usuzovat z 207 komentářů na oněch stránkách.

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná. Náhle zjistila, že na ni čeká u dveří její šestiletý syn.

Syn: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
Máma: „Jistě, na copak?“
Syn: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Máma: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ Odpověděla žena nazlobeně.
Syn: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Máma: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu.“
Syn: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“

Máma byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“

100 kcChlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. Moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela.

„Už spíš, synku?“ Zeptala se.

„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.

„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena. „Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“

Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal. Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik desetikorun. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.

„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“, zabručela matka.

„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“

Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme si protéci čas mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě „100 korun“ s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin, ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

A ještě si dovolím vlastní komentář s vysvětlením toho, jak ho chápu já, protože jsem našla spoustu dost podivných interpretací. Pro mě je připomenutím toho, že práce není to jediné důležité, že v ní možná trávíme někdy příliš mnoho času a přinášíme jí hromadu obětí. Ale to stejné platí i naopak – žena, která je doma se svým šestiletým dítětem, je podle mě zase vyšinutá na opačnou stranu. Její přínos společnosti je v tom, že mrhá svým talentem a vzděláním a z dítěte bude rozmazlenec zvyklý na nekonečnou péči maminky. Pro mě je článek o hledání rovnováhy. O tom, že kromě práce máme taky rodinu a přátele, na což spousta lidí zapomíná – hlavně ti pečliví. Někdy k tomu mám taky sklony a jindy jsem zase přesný opak – nejradši bych do práce vůbec nechodila a seděla doma, psala knihy nebo aspoň na blog, kreslila a malovala, nebo se toulala přírodou a po zoo, pletla, háčkovala, účastnila se párty, chodila do kina, na výstavy a jinam za kulturou. Myslím, že to chce najít rovnováhu, aby byl člověk dlouhodobě šťastný. A taky užitečný.

Každopádně, ať už tím chtěl autor říct cokoliv, myslím, že to napsal opravdu pěkně a dojemně.

Žádné komentáře: