Někdy člověk přilne k věcem, u nichž by to hned tak neočekával. Právě tak tomu bylo v případě jednoho malého šedomodrého autíčka, jímž jsem jela jenom párkrát. I tak to ale – kupodivu – stačilo, aby se mi stalo přítelem a bylo mi líto, že už ho neuvidím. Přestože v něm bylo chladno a v zimě přímo nesnesitelně, připadalo mi svou drobností miloučké, ačkoliv bylo poněkud hranaté.
Líbilo se mi, jak na něj všichni zírali. Zpočátku jsem z toho byla značně nesvá, a když se lidé kolem ulice zastavovali, ukazovali si na nás a smáli se, pořádně jsem znejistěla a co nejvíc nenápadně se snažila urovnat si vlasy, šaty a rozmazané oční linky. Jindy jsem si byla jistá, že vypadám normálně a nechápala, čemu se tak smějí. Až po čase jsem si zvykla, že to je reakce na auto, nikoliv na mě.
Článek s názvem „Automobil s perspektivou“ nacházím ve
VTM (= Věda a technika mládeži) z roku 1974, šesté číslo, stránka 196. Trochu mě zaskočí tak vysoké číslo stránky, a tak se podívám na předcházející časopisy a hned vím, že to číslovali postupně, jako by předpokládali, že si je někdo sváže do knihy, jako jsme to udělali my. Jen pro informaci - tehdy stál časopis 2,50 Kčs.
| Jen minimum aut můžete zaparkovat do „hangáru“ na nákupní vozíky před obchoďákem. Taky vám ho jen tak kamarádi-provokatéři nepřenesou mezi sloupky, odkud jen stěží vyjedete. A hlavně málokterý auto vám můžou jen tak ze srandy obalit potravinářskou fólií jako by to byla bageta. A takhle jsme ho jednou před domem nalezli my. |
V jiném čísle 22/73 se na straně 829 píše, že se jedná o dvoudvéřový čtyřmístný automobil. Vážně? Jako autíčko pro dva to bylo fajn, ještě nějakej malej by se vešel dozadu, řekněme i dvě děti, ale jako čtyřmístné je to poněkud nadnesené! Někde jsem vzápětí našla: „ A přesto, že podle technického průkazu nabízí čtyři místa, relativní pohodlí lze najít jen na sedadlech vpředu. Pokud se za volant posadí průměrně vysoký řidič, pasažér sedící za ním už mu zcela nepokrytě masíruje koleny ledviny.“ Myslím, že jako auto pro ženy by to bylo výborné, chlap se tam vešel hodně těžko a vypadalo to spíš, že leze z ponorky, než vystupuje z auta. A na zadní sedadla se jen tak tak vešly baťůžky.„Dozadu se ale nastupuje skvěle. Obě přední sedadla se dají sklopit včetně sedáků, tento způsob svou praktičností dosud nikdo nepřekonal. Interiér včetně sedadel pokrývá z velké části koženka, na stropě je (originální) koberec jak z televizního obýváku.“ Musím se smát, když čtu to o tom koberci… jo, přesně tak mi přišel a navíc byl podepřen nějakou podivnou tyčkou… opravdu podivnost, ale hezky se na to vzpomíná. A to to má ještě pokračování: „Ten se ale během testu ukázal jako velmi problematický. Za jízdy při brzdění se nenápadně posouvá směrem dopředu, až se vysmekne ze zadní zádržné gumy a sveze se na hlavy cestujících. Naučenými grify je ale možné jej i během řízení usadit zpět, a ještě si při tom trochu protáhnout tělo.“ Jakub Stehlík, autor článku, si získal moje sympatie za skvělý sloh.
Pár technických údajů: Vzadu uložený motor je řadový vzduchem chlazený dvouválec OHV o zdvihovém objemu 594 cm3. Rozměry vozu 3053 mm x 1377 mm x 1335 mm, palivová nádrž 21 litrů, zavazadelník (= kufr) 100 litrů. „Pohotovostní váha 580 kg (z toho vpředu 230 kg), nosnost 320 kg.“ Čili sice uveze 4 osoby, ale každá musí mít maximálně 80 kg i se zavazadly. „Nejvyšší rychlost 105 km/h, spotřeba 6 l/100 km, akcelerace 0–400 m za 24,3 s.
„Uvést „stošestadvacítku“ do chodu vyžaduje jistou dávku fantazie a také cviku. Klasická spínací skříňka, do které se musí strčit klíč a sepnout elektrický okruh je na svém místě pod volantem, ale samotné startování probíhá zatáhnutím za páčku umístěnou vedle ruční brzdy.“ Tak ani moc nelituji, že jsem si s tím nestihla zajezdit, asi by to pro začátečníka nebyla sranda ani nastartovat! „Malý fiátek je však přes svůj papírový výkon překvapivě živý. Na semaforech startuje pohotově a v městském provozu rozhodně nikoho nezdržuje. Kdyby se jezdilo podle předpisů, stačil by i mimo město. Devadesátka je pro něj lehce dosažitelnou rychlostí, a to i přes to, že udávaná nejvyšší rychlost je 105 km/h. S kopce sviští ještě o něco rychleji, ale kromě toho, že si s ním vítr nepříjemně pohrává, burácení motoru je téměř nesnesitelné.“ – Troufám si dodat, že na to si zvyknete… nic jiného vám stejně nezbude. Ale celkem nepříjemně do něj táhlo, a protože už po těch letech nefungovalo topení, bylo ježdění v zimě celkem náročné i s dekou přehozenou přes nohy.
Zajímavostí je, že si v Polsku vysloužil přezdívku Maluch (= malé dítě nebo „něco malého“), kterou později výrobce převzal jako oficiální název auta. Zvláštní jsou i další přezdívky z jiných států: Peglica (žehlička) v Chorvatsku a Srbsku; ve Slovinsku Bolha (= blecha), Piči-poki (= rychlý a mocný), Kalimero (podle smyšlené postavy), v Maďarsku kispolszki, kispolák, törpe-polyák (= malý polský, polský trpaslík) nebo egérkamion (= myší náklaďák), Bambino (italský výraz pro dítě) užívaný v Irsku a Velké Británii. Na Kubě byl nazýván Polaquito a v Chile Bototo, což snad znamená něco jako bota.
Málem jsem zapomněla na jeden pěkný textík v kulaté značce na skle, kde dřív bývalo CS, tak tam nyní měl někdo: "Dokud nás STK nerozdělí."
Zdroje:
uvedené časopisy
vlastní foto
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fiat_126
http://auto.idnes.cz/fiat-126-maluch-polsky-luxus-ddq-/auto_ojetiny.aspx?c=A040517_110406_auto_ojetiny_fdv
http://www.126fan.cz/index/index.php – fan klub 126
Žádné komentáře:
Okomentovat