Monte Capanne

Dneska 15. srpna 2014, předposlední den na Elbě, se rozplynuly mraky, a tak vyrážíme na Monte Capanne, nejvyšší horu ostrova. Rozdělíme se na dvě části: ti zdatnější půjdou nahoru pěšky z Poggia a ti méně zdatní se svezou busem do Marciany a pojedou lanovkou s druhým průvodcem.

Do Poggia se nedá dojet autobusem, natož tam zastavit, proto vystupujeme o něco dříve a dál šlapeme pěšky. V horní části se nachází kostel San Nicolo založený v 8. století.

Výšlap na Monte Capanne je příjemnější než ta minulá túra, kterou jsme tu absolvovali. Je to sice vysoko – 1108 m n. m., ale jdeme pohodovým vycházkovým tempem. Nahoře si na chvilku sedneme a čekáme, až dojdou i ti poslední. Bar mineme bez povšimnutí, zato se všichni musíme vyfotit na heliportu. Potom už jenom kousek na vrchol, kde si ulovíme cache a pokocháme se výhledem na Korsiku, Capraiu, Giglio a Monte Cristo.

A pak už hurá na lanovku. No, hurá… najdou se i tací, kteří se netěší. Třeba já. Ale nejsem sama, kdo se bojí jet „ježkem v kleci“, jak se této unikátní lanovce říká. Cesta dolů stojí 11 € a poslední jede ve 12:45. Stejnou lanovku můžete najít jenom na jediném dalším místě – na Marmoládě, nejvyšší hoře v Dolomitech. Jak ráda bych šla dolů pěšky!
 

 Požádám jednoho známého, zda bych mohla jet s ním. I když jsem o svém strachu z výšek několikrát mluvila, nevěří mi, že je to pro mě taková tragédie, dokud mi do očí nevhrknou slzy. Pak už je mu to jasné. Do klece se nastupuje na dvou stanovištích – obsluha ji nejprve otevře, do pomalu jedoucí klece vstoupí první pasažér, pokud možno někam natlačí svůj batůžek a pak – tak o pět metrů dále – nastoupí druhý a buď za sebou klec zavře sám, nebo ji zavře obsluha, teď už nevím. Já nastupovala první, tak jsem neměla moc možnost to sledovat.

Všichni se smějí ženské, která sotva přistoupí její muž, přitiskne svou tvář k jeho krku a odmítá se podívat na jednu nebo na druhou stranu. Či dokonce dolů. Naprosto jí rozumím, taky mi přijde šílené do něčeho takového vlézt. Cesta trvá asi čtvrt hodiny. Kupodivu to uteče docela rychle a jednou se dokonce rozhlédnu po okolí, přičemž se ovšem pro jistotu křečovitě držím zábran.

Lanovka nezastavuje ani dole, jen nám obsluha otevře dvířka – přitom je potřeba dát si pozor na ruce, aby vám je tam neskřípla – a pak normálně vystoupíte. Teda jak kdo. Samým blahem, že jsem zase na pevné zemi, nepřemýšlím nad tím, že bych měla vystoupit trochu rychleji a jak mám jednu nohu na zemi a druhou ještě v kleci, zasekne se mi o tu první a já přistanu na rukou na štěrku skoro jako bych chtěla líbat zem, jak se to ukazuje ve filmech s námořníky ztroskotanými na moři. Naštěstí si nic neudělám, a tak můžeme znovu kompletní vyrazit do Marciany a kdo chce, může vystoupat ke kostelíku Madonna del Monte. Tak to jsme pochopitelně my. Prý si tu dával dostaveníčko se svou polskou milenkou Marií Walewskou sám Napoleon. Zajímavé je, že křížová cesta, která sem vede, má patnáct zastavení, tak je to v Itálii běžné. Napijeme se z Napoleonova pramene a zase jdeme zpátky.

  

Skály, u nichž je pod hladinou vrak lodi (foto: JV)

V patnáct hodin odjíždíme k Pomonte. Jdeme na městskou pláž se žulovými valounky. Na útesech zde v 70. letech sto metrů od pláže ztroskotala obchodní loď Elviscot a my se můžeme potápět k jejímu vraku. Tedy mohli bychom, kdyby nebyly tak šílené vlny. Hned tak se něčeho nezaleknu, takže si vyhlédnu spojence, půjčím si brýle a jdu na to. Chvilku ve vlnách zápasím, opatrně oblézám kameny a pak to vzdám. Nemá to cenu – možná bych se do hlubší vody dostala bez úhony, nějak bych doplavala tam, možná i něco viděla a zase doplavala zpátky, to si celkem věřím, ale jak by se mi povedl výstup, tím si nejsem tak docela jistá. Oproti chlapům těžší váhové kategorie si se mnou moře zmítá, jak se mu zachce. Nedá se nic dělat, vrak budu muset oželet. Ale možná získám něco lepšího…

Melounek (foto: JV)

U stánku se zeleninou si mě zálibně prohlíží jakýsi chlapík, a zřejmě se mu líbím, protože mi dá nějakou broskvičku a melounek na ochutnání.