Bylo to někdy začátkem ledna, vězela jsem ve spárech smutné nálady. Dostala mě z toho jedna esemeska. Paradox, když za ni taky jedna mohla, ne? Šlo o to, že mě postrádaj moji dva bráškové. Nejsou to skutečný sourozenci, ale těsně před Vánoci jsem si uvědomila, že je tak beru. A oni mě nejspíš taky považují za sestřičku.
Je to nejhezčí přátelství, jaké znám. Když se mě občas někdo ptá, jestli jich nemám plný zuby, odpovídám většinou s úsměvem, že někdy jo, ale u nás je běžné, že pro sebe děláme první poslední.
Naše skvělý přátelství bylo důvodem, proč jsem byla tak trochu zklamaná, když jsem se dozvěděla, že kámoška půjde na půlnoční někam jinam. Trošku jsem si totiž zvykla na přátele, kteří jsou v těch nejhezčích chvílích se mnou, a beru všechno drobet jinak.
Je to zvláštní, jak málo stačí… jediná zprávička neobsahující nic moc zvláštního a přitom… usmívám se, září mi oči a už se na ně těším.
Pořád přemýšlím, jak to napsat a stále nenacházím ta správná slova. Vloni (teď už je to předloni) mi dali dárek – čokoládu, kterou jsem si zamilovala. Letos se nejspíš rozhodli ještě umocnit moje překvapení.
Šli na to fikaně. Když jsem maličko tušila, o jaký dárek by mohlo jít, začali mi tvrdit, že to bude něco velkého a že se na ně budu zlobit. Moje fantazie vytvořila seznam věcí, které bych si nemohla odvézt domů, ale že to bude něco maličkého mě nenapadlo. Byl to jen trik, jak mě přivést na falešnou stopu. Vyšlo to, jako obvykle :-)), vždycky jim uvěřím, když mi kecaj. Jsou strašný! Přesně tak strašný, že je člověk musí mít rád. :-)
Na vánoční besídku jsem přišla trošku později, protože jsem ještě měla něco domluveného předtím. Posadili mě na postel, radši, a řekli, že prvně si dárek musím rozbalit já. Znervózňovalo mě, jak se na mě všichni dívali. Z balíčku jsem nejprve vytáhla čokoládu, o které mi vyprávěli, že je moc dobrá a že ji koupí přítelkyním. Nečekala jsem, že bych taky jednu mohla dostat, takže už tenhle dárek mě dostal a já trošku zmateně koukala z jednoho na druhého. Kočičí tlapičky a obrhrneček se mi taky hrozně moc líbily, hlavně ten hrneček, protože už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že si něco podobného pořídím. Ale trochu mě zmátlo, proč bych se kvůli tomuhle měla zlobit.
Abych řekla pravdu, asi bych se nikdy na nikoho nezlobila za žádnej dárek. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Ale já to beru i trochu jinak: je přece strašně milý, že si někdo dal tu práci, aby vám vybral dárek, ne? A to, že se trochu netrefil, se dá lehce odpustit. Mně prostě udělá radost jakýkoliv dárek.
Na spodku tašky jsem zahlédla něco červeného. S roztřesenýma rukama jsem vylovila igelitku, kterou byl přikrytý zbytek dárku. Tím jsem klukům zkazila tu radost, kdy by se mě mohli zeptat, jestli tam náhodou není ještě něco. Za to se omlouvám. :-) Nevěděla jsem, že to nemám najít. :-)
Vytáhla jsem krabičku a v ní bylo pero s názvem Parker. To mě přimrazilo k posteli. Ruce se mi třásly, jako bych v nich držela alespoň diamant. Nakonec mi někdo musel pomoct. Teď mi připadá trochu směšné, jak jsem z toho byla celá pryč, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jsem po něm toužila. Popravdě se mi ruce třesou málem i teď, když ho v nich držím.
Když jsem byla na brigádě, uvažovala jsem, že za peníze, které mi zbydou, si koupím právě tohle pero. Je na něj totiž doživotní záruka a píše krásně tence, takže se s ním člověk nemusí rozloučit poté, co si na něj zvykne a oblíbí si ho. Maličkou nevýhodou je to, že se do něj musí kupovat speciální inkoust. Ale to by nebyli oni dva, kdyby na to nemysleli. Pár bombiček mi koupili do zásoby.
Nebrečela jsem dojetím, ale moc mi k tomu nechybělo. Chvilku jsem byla poměrně legrační, protože se mi třásly ruce a nebyla jsem schopná slov. A pak… pak už byla oslava vcelku normální.
Je to nejhezčí přátelství, jaké znám. Když se mě občas někdo ptá, jestli jich nemám plný zuby, odpovídám většinou s úsměvem, že někdy jo, ale u nás je běžné, že pro sebe děláme první poslední.
Naše skvělý přátelství bylo důvodem, proč jsem byla tak trochu zklamaná, když jsem se dozvěděla, že kámoška půjde na půlnoční někam jinam. Trošku jsem si totiž zvykla na přátele, kteří jsou v těch nejhezčích chvílích se mnou, a beru všechno drobet jinak.
Je to zvláštní, jak málo stačí… jediná zprávička neobsahující nic moc zvláštního a přitom… usmívám se, září mi oči a už se na ně těším.
Pořád přemýšlím, jak to napsat a stále nenacházím ta správná slova. Vloni (teď už je to předloni) mi dali dárek – čokoládu, kterou jsem si zamilovala. Letos se nejspíš rozhodli ještě umocnit moje překvapení.
Šli na to fikaně. Když jsem maličko tušila, o jaký dárek by mohlo jít, začali mi tvrdit, že to bude něco velkého a že se na ně budu zlobit. Moje fantazie vytvořila seznam věcí, které bych si nemohla odvézt domů, ale že to bude něco maličkého mě nenapadlo. Byl to jen trik, jak mě přivést na falešnou stopu. Vyšlo to, jako obvykle :-)), vždycky jim uvěřím, když mi kecaj. Jsou strašný! Přesně tak strašný, že je člověk musí mít rád. :-)
Na vánoční besídku jsem přišla trošku později, protože jsem ještě měla něco domluveného předtím. Posadili mě na postel, radši, a řekli, že prvně si dárek musím rozbalit já. Znervózňovalo mě, jak se na mě všichni dívali. Z balíčku jsem nejprve vytáhla čokoládu, o které mi vyprávěli, že je moc dobrá a že ji koupí přítelkyním. Nečekala jsem, že bych taky jednu mohla dostat, takže už tenhle dárek mě dostal a já trošku zmateně koukala z jednoho na druhého. Kočičí tlapičky a obrhrneček se mi taky hrozně moc líbily, hlavně ten hrneček, protože už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že si něco podobného pořídím. Ale trochu mě zmátlo, proč bych se kvůli tomuhle měla zlobit.
Abych řekla pravdu, asi bych se nikdy na nikoho nezlobila za žádnej dárek. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Ale já to beru i trochu jinak: je přece strašně milý, že si někdo dal tu práci, aby vám vybral dárek, ne? A to, že se trochu netrefil, se dá lehce odpustit. Mně prostě udělá radost jakýkoliv dárek.
Na spodku tašky jsem zahlédla něco červeného. S roztřesenýma rukama jsem vylovila igelitku, kterou byl přikrytý zbytek dárku. Tím jsem klukům zkazila tu radost, kdy by se mě mohli zeptat, jestli tam náhodou není ještě něco. Za to se omlouvám. :-) Nevěděla jsem, že to nemám najít. :-)
Vytáhla jsem krabičku a v ní bylo pero s názvem Parker. To mě přimrazilo k posteli. Ruce se mi třásly, jako bych v nich držela alespoň diamant. Nakonec mi někdo musel pomoct. Teď mi připadá trochu směšné, jak jsem z toho byla celá pryč, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jsem po něm toužila. Popravdě se mi ruce třesou málem i teď, když ho v nich držím.
Když jsem byla na brigádě, uvažovala jsem, že za peníze, které mi zbydou, si koupím právě tohle pero. Je na něj totiž doživotní záruka a píše krásně tence, takže se s ním člověk nemusí rozloučit poté, co si na něj zvykne a oblíbí si ho. Maličkou nevýhodou je to, že se do něj musí kupovat speciální inkoust. Ale to by nebyli oni dva, kdyby na to nemysleli. Pár bombiček mi koupili do zásoby.
Nebrečela jsem dojetím, ale moc mi k tomu nechybělo. Chvilku jsem byla poměrně legrační, protože se mi třásly ruce a nebyla jsem schopná slov. A pak… pak už byla oslava vcelku normální.
Žádné komentáře:
Okomentovat