Říká se, že se člověk mimo jiné učí metodou pokusů a omylů. Někde jsem k tomu slyšela, že když něco vyjde, automaticky to pak ten člověk používá taky. Mohla bych tu vyjmenovat hned několik příkladů, ale kvůli tomu jsem tenhle článek psát nezačala.
Jednou, když mi bylo hodně smutno, utekla jsem ke knížce. A teď, i když si to ani neuvědomuji, dělám to podvědomě pokaždé, když se necítím dobře. A světe div se, pomáhá to! Tentokrát, konkrétně na Silvestra, jsem po ruce neměla žádnou knížku, protože jsem si zalezla do pokoje, abych se mohla v klidu učit. Ale když se vám do mysli vkrádají nejrůznější myšlenky, stejně se nic nenaučíte a rozečítat novou knížku by nepomohlo, protože se stejně za chvilku okřiknete, že byste se raději měli učit a vrátíte se ke studiu.
Jediné, co by se dalo číst a mohlo odvést mou pozornost, byl deníček. Dneska jsem se do něj začetla už poněkolikáté a nestačila jsem se divit. Tenhle je svým způsobem dost zvláštní, vlastně to ani není deníček jako takový. Je to pociťáček. Děj byste v něm hledali hodně dlouho a moc byste ho ani nenašli. Tohle je moje tajné místečko na vylévání pocitů, myšlenek a nápadů. Někdy, když je mi smutno, si do něj napíši, co mě trápí a jindy se naopak pustím do čtení toho, co mě kdy mrzelo a utěšuji se tím, že nyní už je přece všechno úplně jinak, a tak snad i dnešní smutky přejdou a časem si budu moci říct: To už je dávno!
Z toho, co jsem si přečetla, mě nejvíc zaujala příhoda, jak jsem málem vypadla z vlaku a jak jsem si šla říct o autogram. Jedna je krásným protikladem té druhé. Jde o historky, na které by člověk normálně zapomněl, ale tím, že o nich přemýšlel a někam si to napsal, si je bude pamatovat dlouhou dobu.
Ještě dnes mi mírně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se mi taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, zachytla o dveře vlaku, kterému jsem stála teprve na schůdcích a on se rozjížděl. Ten strach, kdy mě málem převážila a já bych vypadla z vlaku, mi připomíná ironický úsměv, kterým jsem reagovala na starosti typu: Dobře dojeď. Co by se mi mohlo stát, vždyť jedu jen vlakem, vysmívala jsem se tenkrát.
Naopak shánění autogramu je velice úsměvnou historkou, kdy jsem nejprve musela anglicky poprosit o papír a pak ještě o tužku. Doteď se cítím malinko polichocená, když kvůli mně sháněla jedna kapela tužku a pokud se nepletu, jeden zpěvák si ji dokonce došel koupit. Byl to trapas, to připouštím, ale ta ochota byla fantastická.
Když teď uvažuji nad pociťáčkem, mrzí mě, že jsem si ještě pořád nenašla čas, porovnat sklony písma ve chvílích, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Údajně by se obě písma měla velmi lišit a to nejen sklonem. Ale jak říkám, zatím bohužel vůbec nebyl čas to porovnat.
Jednou, když mi bylo hodně smutno, utekla jsem ke knížce. A teď, i když si to ani neuvědomuji, dělám to podvědomě pokaždé, když se necítím dobře. A světe div se, pomáhá to! Tentokrát, konkrétně na Silvestra, jsem po ruce neměla žádnou knížku, protože jsem si zalezla do pokoje, abych se mohla v klidu učit. Ale když se vám do mysli vkrádají nejrůznější myšlenky, stejně se nic nenaučíte a rozečítat novou knížku by nepomohlo, protože se stejně za chvilku okřiknete, že byste se raději měli učit a vrátíte se ke studiu.
Jediné, co by se dalo číst a mohlo odvést mou pozornost, byl deníček. Dneska jsem se do něj začetla už poněkolikáté a nestačila jsem se divit. Tenhle je svým způsobem dost zvláštní, vlastně to ani není deníček jako takový. Je to pociťáček. Děj byste v něm hledali hodně dlouho a moc byste ho ani nenašli. Tohle je moje tajné místečko na vylévání pocitů, myšlenek a nápadů. Někdy, když je mi smutno, si do něj napíši, co mě trápí a jindy se naopak pustím do čtení toho, co mě kdy mrzelo a utěšuji se tím, že nyní už je přece všechno úplně jinak, a tak snad i dnešní smutky přejdou a časem si budu moci říct: To už je dávno!
Z toho, co jsem si přečetla, mě nejvíc zaujala příhoda, jak jsem málem vypadla z vlaku a jak jsem si šla říct o autogram. Jedna je krásným protikladem té druhé. Jde o historky, na které by člověk normálně zapomněl, ale tím, že o nich přemýšlel a někam si to napsal, si je bude pamatovat dlouhou dobu.
Ještě dnes mi mírně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se mi taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, zachytla o dveře vlaku, kterému jsem stála teprve na schůdcích a on se rozjížděl. Ten strach, kdy mě málem převážila a já bych vypadla z vlaku, mi připomíná ironický úsměv, kterým jsem reagovala na starosti typu: Dobře dojeď. Co by se mi mohlo stát, vždyť jedu jen vlakem, vysmívala jsem se tenkrát.
Naopak shánění autogramu je velice úsměvnou historkou, kdy jsem nejprve musela anglicky poprosit o papír a pak ještě o tužku. Doteď se cítím malinko polichocená, když kvůli mně sháněla jedna kapela tužku a pokud se nepletu, jeden zpěvák si ji dokonce došel koupit. Byl to trapas, to připouštím, ale ta ochota byla fantastická.
Když teď uvažuji nad pociťáčkem, mrzí mě, že jsem si ještě pořád nenašla čas, porovnat sklony písma ve chvílích, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Údajně by se obě písma měla velmi lišit a to nejen sklonem. Ale jak říkám, zatím bohužel vůbec nebyl čas to porovnat.
1 komentář:
Ahoj Angeliko, s tím "pociťáčkem" je to myslím dobrý a rozhodně zajímavý nápad. Ke knížkám utíkám také, někdy si říkám, že až moc často. Ještě utíkám na místa, která mám rád nebo alespoň kamkoliv do přírody. Někomu to ale může naopak připadat depresivní - sám v přírodě - mně to ale vždycky hodně pomůže ...
Okomentovat