pátek 10. srpna 2018

Odjezd

Dopoledne jsem dobalila pár základních věcí a cestou na metro se nestačila divit, co všechno s sebou musím vláčet, když jedu k moři? V Praze bylo vedro k zalknutí a já si vzpomněla, jak mi Kosák kdysi říkal, že k moři mi stačí plavky. A když nad tím tak přemýšlím, dalo by se obejít i bez nich. Ale já vypadám spíš na to, že se na Hvar stěhuji.

Balení a nákup svačiny opět probíhal na poslední chvíli. Copak se nepoučím? No, aspoň část jsem si zabalila předem (už ve středu). Při zamykání domovních dveří mě polil studený pot, jestli jsem si nezapomněla pletení. Musela jsem se zasmát neodbytné myšlence: „Co bych tam bez něj dělala?!“

Ve 12:15 mám být na zastávce metra linky C (červené) Opatov. Vyrážím v deset, abych se stihla stavit kousek za Vodičkovou pro sýr z Grand Moravia (bohužel prodejna je nejspíš zrušená, nebo jsem se spletla), koupit si dvě lahve vody na pití a nějaké náplasti a desinfekční čtverečky pro případ potřeby. Uvažuji i o krému po opalování, ve Francii se hodil, ale když vidím ceny kolem dvou stovek, nemám nějak zájem. Obejdu se i bez něj.

Poprvé v životě jedu na all inclusive a jsem z toho celá zmatená – jak divné nechystat si svačiny a obědy.

Vylezu z metra a vzpomínám si, že jsme tu jednou byly s mamkou na záchodech. Aspoň vím, kam si zajít. Nevím, kam jsme odsud jeli, možná vloni do Norska? 

Kde asi tak bude stát náš autobus? Napoprvé zvolím špatnou stranu silnice, ale to je celkem standard, řekla bych. 

Kufr a batoh si dávám do autobusu mezi posledními, jelikož se všichni cpou a tlačí, ačkoliv si je řidiči ještě neodškrtli ze seznamu. Dokonce se sem snaží nacpat i paní, jejíž autobus jede až za hodinu.

Nejdřív jsem chvíli váhala, jestli jít nahoru nebo dolů v dvoupatrovém autobusu. Seshora je lepší výhled, ale dole je to bezpečnější. Autobusy nejsou dělány na to, aby se převrátily – střecha je příliš měkká a lidi nahoře to rozmačká. Nějaká taková nehoda se relativně nedávno (asi dva roky zpátky) stala a zemřelo dost lidí právě z horní části, zatímco ti dole byli myslím v pořádku. Takže jsem nakonec zvolila místečko dole. Přesvědčila mě k tomu i kombinace čtyř sedaček se stolečkem – budu tam mít místo na „bordel“.

Cesta byla skvělá. V Brně na Zvonařce si dáváme bágly do autobusu, resp. dává je tam vtipný řidič, který pohotově poznamenal, když jsem něco vyhrabávala z batohu, že to tam nemám, že to zůstalo doma. Tak jsem si rejpla, že to není zrovna moc uklidňující.

Lehkým zklamáním bylo, že mám místo na úplně poslední sedačce vzadu. Trochu z toho mám obavy, zejména kvůli hrozícímu teplu, jak si vždy všichni stěžují, že vpředu klimatizace mrazí a vzadu se lidi vaří, protože pak by mi mohlo být nevolno a braním kinedrylu (ani pro jistotu do tašky) jsem se nezabývala. 

Naštěstí to bylo úplně v pohodě. Sice tam bylo trochu míň místa na nohy, nebo se to aspoň zdálo. 

Řidič nás upozornil, že je třeba si na záchodě sedat (i muži), aby to nebylo: čelo záda čelo záda… Chodit tam vykonávat jen malou potřebu a v případě nouze si říci o zastavení. Přestávky budou dělat (asi po třech hodinách, nebo jak to říkal) a je potřeba dodržovat domluvený čas. Pokud totiž přijdeme o tři minuty později, budeme muset zpívat, ostatní nám pak zatleskají. Pokud přijdeme o čtyři minuty později, budeme muset taky zpívat, ostatní nám pak zatleskají. Pokud přijdeme o pět minut později, můžeme zpívat, jak chceme, nikdo nám už nezatleská, protože tam už nebudou. V autobuse mají k dispozici teplé nápoje i různá piva a také domácí pálenku, protože jak se říká na Moravě: „Záda, nervy, plíce, všechno léčí slivovice.“ – Trochu upravené znění, protože jsem v tu chvíli u sebe neměla notýsek.

Hned vedle seděli dva mladí kluci, tak kolem sedmnácti, a před nimi další jejich kamarád. Překvapilo mě, že je rodiče pustili samotné. Možná byli starší nebo rozumnější než vypadali. Jeden otevřel krabici plnou řízků a začal se jimi ládovat. Ten druhý poznamenal, že je divné, že si k tomu nevzal ještě bramborový salát. Odpověděl: „Já jsem chtěl, ale máma mi to nedovolila.“ 

Žádné komentáře: