Co se osvědčilo?

Na pomoc jsem si při psaní článků vzala poznámky, které jsme dostaly před zájezdem. Musím se přiznat, že jsem si ho natolik užívala, že jsem na psaní vlastních neměla čas. Což mě teď zpětně opravdu mrzí, protože mi unikla spousta vtipných hlášek a situací a samozřejmě by mě zajímalo, kdy jsem koho poznala a při jaké příležitosti. Při závěrečném loučení jsem se znala se spoustou lidí, ale překvapilo mě, že u některých jsem i nadále měla pocit, že je vidím poprvé.

Napadlo měl vytvořit miničláneček s názvem Co se osvědčilo, abych měla případně inspiraci na další podobné zájezdy či túry. Možná to pak všechno nějak přesunu do souboru Velké pravdy nebo O štěstí. 

• Vzít si do autobusu deku. Už jsem o tom uvažovala několikrát, ale dosud jsem to z nějakého důvodu nikdy nerealizovala. Tentokrát jsem si deku prosadila, a ačkoliv jsem nakonec zvolila tenčí, byla jsem naprosto spokojená. Při únavě mi posloužila poskládaná deka jako polštářek a já mohla pohodlně spát opřená o okno (mikina stejný komfort neposkytla), a když mi byla večer vlivem klimatizace nebo nedostatečného oblečení (kraťasů) zima, parádně jsem se pod ní zahřála. Fleecovou mohu doporučit i na pletení, protože po ní nezdrhá klubíčko.
• Vzít si do autobusu pletení. Dalo by se říct, že nejde zase o tak převratnou věc, protože si s sebou pletení vozím téměř všude: pletu ve vlaku, tramvaji, na jezdících schodech, někdy i za chůze... ale v autobuse na dovolenou jsem ho snad ještě nikdy neměla a ukázalo se, že to je výborná věcička. Pak už mě nemusí trápit, když spolucestující spí, nebo nemají chuť si povídat, venku není nic zajímavého, nebo dlouho čekáme na hranicích.
• Mít s sebou trochu víc jídla pro případ, že by se třeba nedalo koupit tam, co se běžně dá. Taková jediná zavřená hospůdka nebo vykoupený chleba dokáží cestovatele pěkně potrápit. 
• Pití s sebou radši víc než míň. Dodržovat pitný režim jako prevenci úžehu a úpalu, tzn. pít, i když nemám chuť.
  
• Pláštěnku vždy s sebou! Toto jsem naštěstí udělala, i když nebyla nic moc platná. Už bych si konečně mohla – po třech letech plánování – koupit nějakou opravdu dobrou.
• Nechat si na cestu pár drobných na záchody.
• Do hor si vzít rukavice a čepici, nebo něco jiného na hlavu. Pokrývka hlavy se hodí nejen proti chladu, ale také proti slunci. Postačí uvázaný bavlněný šátek, je to lepší než nic. Ideální je, když občas potkáte vodu a můžete jej namočit.
• Sedět v autobuse vepředu. Máte přehled o tom, co se děje na silnici (jak dlouhá je kolona aut, využijete i v případě MHD, kdy vidíte, když někdo vběhne řidiči pod kola a stihnete se včas zachytit), co řeší průvodci a v neposlední řadě to máte kousek k východu, takže můžete být jedněmi z prvních, kteří se dostanou ven a „založí“ frontu na záchod, což znamená, že pak budou mít víc času na kafe. Většině lidí se také vepředu nedělá tak špatně, jako když sedí vzadu.  
• Najít si čas psát si poznámky, protože pak se mi lépe píše na blog a vzpomíná, co jak bylo. 
• Smířit se s tím, že ostatní neumí odhadnout moje možnosti tak dobře jako já a dávat si pozor na rady. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého nepříjemné. Rozhodovat se spíš podle sebe.
• Naslouchat svému tělu a jíst to, na co mám doopravdy chuť. Vyhýbat se tomu, na co chuť nemám a láká mě k tomu cena, nebo to, že si to dal někdo jiný. Před túrou a cestou autobusem nejíst těžké jídlo. A moc nechlastat.
• Na horách to hodně opaluje, i když je slunce za mraky. Raději se pořádně namazej. Mysli i na krk (zezadu), ušní lalůčky, výstřih, nárty a prsty na nohou a při chůzi po ledovci na spodek nosu.

S trochou trpkosti pozoruji, že některá moudra objevuji znovu a znovu. A stále si je dostatečně nepamatuji. 

• Vše pěkné či zajímavé vyfotit hned! Platí i pro nákup suvenýrů. Jistě že můžete prohlédnout další obchody, ale moc neodkládat, jinak to, co se vám líbilo už nemusí být. I když mi někdo tvrdí, že to ještě bude, může být lepší pořídit snímků více, než pak nemít žádný.

Naopak některá si pamatuji velice dobře a hodně mě podporují.

• Je to v hlavě. Když se něčeho bojíte, nebo vás něco bolí, můžete to do určité míry zahnat tak, že myslíte na něco jiného. Urputně se na to soustředíte, např. počítáte po třech až do stovky a pak zpátky. Podstatné je, že když zaměstnáte mozek jednou velice náročnou činností, nezbude vám dost prostoru na myšlení na jinou. Proto lze jako relaxaci používat náročnější ruční práce, třeba pletení vzorů, v nichž musíte počítat. Samozřejmě to funguje jen velice krátkodobě a dlouhodobě by to ani nebylo zdravé. S holkama tomu také říkáme metoda modrého slona. Je to o tom, že mozek neumí NE, tzn. když vám řeknu, ať nemyslíte na růžového slona, budete s tím mít problém. Začnete si ho představovat a budete ho horko těžko vyhánět z hlavy. Kdybych vám ale místo toho řekla: Soustřeďte se na modrého slona, růžový vás dost možná ani nenapadne. S úspěchem jsme to používaly třeba ve smutných porozchodových obdobích, kdy nemyslet na bývalého partnera je neskutečně těžké, zato se dá celkem snadno myslet na cokoliv, co děláte a může vás to plně zaměstnat. Nezaručuji, že to pomůže, ale aspoň to můžete zkusit. 
• Ber si s sebou svetr a bundu. Vždycky může být chladněji, než se zpočátku zdá a není to taková tíha, abys to neunesla. Sice bylo příjemné, když ti v patnácti kluci půjčovali svoje svetry nebo bundy, ale vždycky hrozilo riziko, že je s sebou mít nebudou, protože jim je teplo dost. A pro trochu romantiky nemá cenu mrznout. 
• Chovej se jako bys měla spoustu energie, ona se někde sama vezme. Vynikající rada, asi od Gretchen Rubinové z Projektu štěstí. Nejlepší na tom je, že funguje. Když si „nešetřím“ energii na potom, užiju si přítomnost a v budoucnu se sil najde ještě dost. Viz pravidlo: Když si myslíš, že nemůžeš, ještě z 80 % můžeš. To nám vždycky říkal tělocvikář na základce. Ať už měl nebo neměl pravdu… (myslím, že ne) ukázalo se, že to je docela dobré pravidlo. Je totiž povzbuzující a často se potvrdilo, že toho ještě spoustu můžete zvládnout, i když jste si už dávno mysleli, že jste se silami v koncích. Ať už jde o síly duševní nebo fyzické. Mnohokrát jsem to použila s úspěchem, když jsem se někam vláčela s děsně těžkým batohem. Jinou metodou je „aspoň k tamtomu stromu“, a tak postupně dojdete až tam, kam potřebujete. ;-)
• Podstatné je to, co si myslíte sami o sobě. Co si o vás myslí druzí lidé, je tak trochu jejich problém. Díky tomuhle pravidlu se netrápím zbytečnostmi. Co asi ostatní řeknou tomu, když udělám to nebo ono? Nejpodivnější na tom je, že čím míň řeším, co tomu řeknou druzí, tím více se mi zdá, že mě berou naprosto v pohodě a snad mě mají i raději. Asi je to tím, že když je člověk sám sebou, tedy autentický (i kdyby divný), je důvěryhodnější. Príma na tom je, že si můžu plést v autobuse i hospodě, bát se lanovek, hodně nebo málo pít, lovit cache (kešky)... a tedy být šťastná a přitom v pohodě pro ostatní. S tím souvisí i pravidlo: Najdi odvahu chovat se sám za sebe, i kdyby to mělo být výstřední nebo pro druhé nepochopitelné. Takové jednání opravdu výrazně podporuje štěstí. Jinými slovy – dělej, co chceš ty, a ne to, co chtějí druzí. Obvykle víš sama líp než jiní, co ti udělá či neudělá radost.