Na srpen jsem měla naplánovanou konečně pořádnou dovolenou. Ne, že budu sedět doma a psát disertaci, ale opravdu se zrekreuji. Sice ne u moře, ale aspoň si dám trochu do těla turistikou. Nulový pohyb mi nesvědčí a momentálně si neumím na cvičení udělat čas.
V pátek pátého srpna jsem vyrazila s rodiči do Brna, kde jsme nasedli do autobusu a odjeli s cestovkou Alpina do Bulharska. Důvěřovala jsem předchozím dobrým zkušenostem mých známých a nedělala si s ničím starosti, od toho přece jezdím s cestovkou raději než sama.
Vstávání bylo celkem v pohodě, cesta vlakem také, akorát si mamka na první pokus koupila špatný lístek, neboť byla přesvědčená, že se jí regionální vyplatí. Trochu jsem se podivovala nad tím, že se raději nezeptá paní pokladní, jak se nejlevněji dostat do Brna. Já ještě pořád měla jízdenku na čtrnáct dní (sleva na léto pro kohokoliv) za 990 Kč, se kterou můžu jet kamkoliv po celé České republice a nic dalšího neřešit. Úžasná věc.
Všechny věci se mi vešly do velkého batohu – doporučená sice byla cestovní taška, jenže bych se s ní dost těžko dovlekla k nádraží – malého batůžku na túry, který jsem si vzala do autobusu s věcmi, jež využiji během cesty a kabelky. Jenom pohory jsem musela přihodit k našim, protože už mi na ně nezbylo místo. Včera jsem balila podle svého úžasného seznamu a mohu s klidným svědomím říct, že jsem na nic podstatného (dokonce i zbytečného) nezapomněla. (Seznam najdete vpravo v kategorii Může se hodit jako Univerzální seznam).
Zašli jsme se najíst do Vaňkovky k Číňanům. Za 125 Kč si naložíte, co chcete. Měla jsem hlad a asi jsem to trochu přehnala, protože si prodavačky cosi šuškaly a otáčely se po mně. Ale kromě toho, co mi opravdu nechutnalo, jsem všechno snědla. A to jsme předtím měli nahoře na terase Tesca zmrzlinu za patnáct korun. Výborná! Po návratu z Bulharska jsem ji už hodnotila přísněji – jako poněkud uměle ovoněnou.
Sraz byl v jednu hodinu na autobusovém nádraží na Zvonařce. Kromě jednoho člověka jsme tam dorazili všichni. Ve 14:30 měl v Bratislavě nastoupit poslední spolucestující – cyklista. Asi ho trochu vyděsilo, že na benzínce čekal sám, protože volal jednomu z průvodců, jestli je na správném místě.
Osazenstvo autobusu se rozdělilo na dvě skupiny: pěšáky a cyklisty (cyklouše). Průvodci se vzájemně škádlili a my se brzy přidali. Pochopitelně byli „lepší“ pěšáci, protože se jim hned několikrát podařilo přesvědčit cyklisty, aby si dali pěší túru. Důvodem byla pochopitelná únava – trasy byly, co jsem tak slyšela, docela náročné – nebo také menší organizační potíže, když s sebou nebudou vláčet kolo, ztráta helmy v opilosti… s holkama jsme si dělaly legraci, že se na tom do jisté míry určitě podílelo naše osobní kouzlo. ;-) Protože pěšáci neměli kola, bylo značně nepravděpodobné, že budou mít cyklisté podobný úspěch jako my.
Každá skupina – bikeři i pěší turisté – měla své dva průvodce. Ideální a uklidňující bylo, když jeden šel vpředu a druhý vzadu, tak jsme se nemuseli bát zbytečného bloudění. Oranžové tričko s nápisem „follow me“ také krásně poutalo pozornost v davu. Celkově jsem byla s organizací zájezdu opravdu spokojená, takže kritiky zde moc nenajdete. Snad jen na nevydařený projekt Jen tak.
Vstávání bylo celkem v pohodě, cesta vlakem také, akorát si mamka na první pokus koupila špatný lístek, neboť byla přesvědčená, že se jí regionální vyplatí. Trochu jsem se podivovala nad tím, že se raději nezeptá paní pokladní, jak se nejlevněji dostat do Brna. Já ještě pořád měla jízdenku na čtrnáct dní (sleva na léto pro kohokoliv) za 990 Kč, se kterou můžu jet kamkoliv po celé České republice a nic dalšího neřešit. Úžasná věc.
Všechny věci se mi vešly do velkého batohu – doporučená sice byla cestovní taška, jenže bych se s ní dost těžko dovlekla k nádraží – malého batůžku na túry, který jsem si vzala do autobusu s věcmi, jež využiji během cesty a kabelky. Jenom pohory jsem musela přihodit k našim, protože už mi na ně nezbylo místo. Včera jsem balila podle svého úžasného seznamu a mohu s klidným svědomím říct, že jsem na nic podstatného (dokonce i zbytečného) nezapomněla. (Seznam najdete vpravo v kategorii Může se hodit jako Univerzální seznam).
Zašli jsme se najíst do Vaňkovky k Číňanům. Za 125 Kč si naložíte, co chcete. Měla jsem hlad a asi jsem to trochu přehnala, protože si prodavačky cosi šuškaly a otáčely se po mně. Ale kromě toho, co mi opravdu nechutnalo, jsem všechno snědla. A to jsme předtím měli nahoře na terase Tesca zmrzlinu za patnáct korun. Výborná! Po návratu z Bulharska jsem ji už hodnotila přísněji – jako poněkud uměle ovoněnou.
Sraz byl v jednu hodinu na autobusovém nádraží na Zvonařce. Kromě jednoho člověka jsme tam dorazili všichni. Ve 14:30 měl v Bratislavě nastoupit poslední spolucestující – cyklista. Asi ho trochu vyděsilo, že na benzínce čekal sám, protože volal jednomu z průvodců, jestli je na správném místě.
Osazenstvo autobusu se rozdělilo na dvě skupiny: pěšáky a cyklisty (cyklouše). Průvodci se vzájemně škádlili a my se brzy přidali. Pochopitelně byli „lepší“ pěšáci, protože se jim hned několikrát podařilo přesvědčit cyklisty, aby si dali pěší túru. Důvodem byla pochopitelná únava – trasy byly, co jsem tak slyšela, docela náročné – nebo také menší organizační potíže, když s sebou nebudou vláčet kolo, ztráta helmy v opilosti… s holkama jsme si dělaly legraci, že se na tom do jisté míry určitě podílelo naše osobní kouzlo. ;-) Protože pěšáci neměli kola, bylo značně nepravděpodobné, že budou mít cyklisté podobný úspěch jako my.
Každá skupina – bikeři i pěší turisté – měla své dva průvodce. Ideální a uklidňující bylo, když jeden šel vpředu a druhý vzadu, tak jsme se nemuseli bát zbytečného bloudění. Oranžové tričko s nápisem „follow me“ také krásně poutalo pozornost v davu. Celkově jsem byla s organizací zájezdu opravdu spokojená, takže kritiky zde moc nenajdete. Snad jen na nevydařený projekt Jen tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat