Na druhý den jsme měli naplánovaný přechod hřebene pohoří Vitoša (bulharsky Витоша). Jednalo se o trasu pro pěšáky, čímž se omlouvám všem cyklistům, kteří by si chtěli počíst o jejich vlastním putování, protože když jsem tam nebyla, nemohu o něm psát.
Autobus nás serpentinami vyvezl až k chatě Aleko (1820 m n. m.), od níž jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Črni Vrch (2280 m n. m.), nesprávně občas označovaný za „černého vraha“. Jedná se o problém s přepisem z bulharštiny, jež je v podstatě azbukou s drobnými odlišnostmi, kdy se tvrdý znak často přepisuje jako písmeno A. Při stoupání byli trochu otravní domorodci, kteří s sebou v baťůžku nosili rádia a na celé hory nechali vyřvávat nejrůznější písničky. Člověk se snaží uniknout od civilizace a mít chvíli klid… Na druhou stranu mě pobavilo, když jsem si při jednom z prudších výstupů všimla, že poslouchají písničku We Are The Champions od Queenů.
Samotné stoupání bylo docela v pohodě a kromě strašného vedra, které jsme zaháněli vodou nabranou z pramínku u zastávky autobusu u chaty Aleko, se to dalo dobře zvládnout i v botaskách. První den jsem se bála jít do pohor, protože je nemám příliš rozchozené – myšleno, že na ně nožičky nejsou zvyklé, boty už mám nejmíň deset let. Ale jsou dost tvrdé, těžké a o něco větší, takže do nich musím nosit dvoje tlusté ponožky. Na druhou stranu jsem líná koupit si nové, protože nákupy bot opravdu nenávidím a navíc mám vždycky pocit, že zase tak moc do hor nechodím, aby to stálo za to.
Nahoře je chata, ale dost plná, tak do ní jenom nakoukneme a naobědváme se z vlastních zásob venku. Obdivuji pejsky a fotím si je stejně jako ostatní.
Zpočátku jsme měli výhled na Sofii, později na Rilu. Cesta byla plánovaná na sedm hodin, nastoupat jsme měli 600 metrů a klesnou 1300 metrů. Klesání bylo sice krásnou cestičkou, ale dost nás z něj bolela kolena. Vymyslela jsem si speciální (kachní) styl chůze, který jim značně ulevoval. Jde o to, že tak jakoby tlapkám nohama velice blízko u sebe (žádné velké kroky) a spíš je jen lehce nadzvedávám a ony silou gravitace dopadají dolů sami. Otřesy jsou pak menší. To jsem ještě nevěděla, jak brzy to využiju.
Na závěr jsme přišli do vesničky Jarlovo, kde nebylo naprosto nic. Tedy nebylo… byla tam hospoda, ale zrovna měli zavřeno (dovolenou celý týden, co jsme pochopili) a dva nebo tři obchody, pokud tak lze nazývat i poslední místo, kde měli chlast a nanuky. V jednom z těch dalších dvou jsme koupili chleba a v jiném sýr a broskve. V každém zkrátka měli něco. Trochu mě to vyděsilo, protože v poznámkách od cestovky bylo psáno: „Strava: Společné snídaně v hotelech + místní hospůdky na večeře a někdy i obědy + nákupy na místě. Z domu si můžete vzít věci na svačiny a případně studené obědy na túrách (salámy, paštiky, cukrovinky), ale vše lze koupit i v Bulharsku.“ Takže jsem žádné velké zásoby jídla neměla a najednou jsem se bála, že budu mít hlad.
Asi dvě hodiny jsme čekali na cyklisty. Když přijeli, všimli jsme si, že jeden pán byl dost sedřenej, ale jinak žádné ztráty (na lidech... helmy chyběly dvě).
Všem jsme ukazovali, kde si mohou koupit sýr a poslední chleba. Potom jsme odjeli do Samokova, kde budeme tři noci bydlet. Hotel se jmenoval Bistrica a byl nedaleko benzínky, u které se řidiči snažili otočit autobus i s vlekem. Náš pokoj byl naprosto parádní… a to měl být ten příští hotel ještě lepší! Měli jsme dvě místnosti: jednu s manželskou postelí, druhou s postýlkou pro mě, gaučem, křesly a stolkem, na kterém jsem si plánovala psát poznámky, ale tak nějak nebylo kdy. Byla tam také televize, ale o tu jsme vůbec neměli zájem. Zato jsme postrádali ledničku. Ještě jsme měli koupelnu spojenou se záchodem.
Autobus nás serpentinami vyvezl až k chatě Aleko (1820 m n. m.), od níž jsme vyrazili na nejvyšší vrchol Črni Vrch (2280 m n. m.), nesprávně občas označovaný za „černého vraha“. Jedná se o problém s přepisem z bulharštiny, jež je v podstatě azbukou s drobnými odlišnostmi, kdy se tvrdý znak často přepisuje jako písmeno A. Při stoupání byli trochu otravní domorodci, kteří s sebou v baťůžku nosili rádia a na celé hory nechali vyřvávat nejrůznější písničky. Člověk se snaží uniknout od civilizace a mít chvíli klid… Na druhou stranu mě pobavilo, když jsem si při jednom z prudších výstupů všimla, že poslouchají písničku We Are The Champions od Queenů.
Nahoře je chata, ale dost plná, tak do ní jenom nakoukneme a naobědváme se z vlastních zásob venku. Obdivuji pejsky a fotím si je stejně jako ostatní.
Na závěr jsme přišli do vesničky Jarlovo, kde nebylo naprosto nic. Tedy nebylo… byla tam hospoda, ale zrovna měli zavřeno (dovolenou celý týden, co jsme pochopili) a dva nebo tři obchody, pokud tak lze nazývat i poslední místo, kde měli chlast a nanuky. V jednom z těch dalších dvou jsme koupili chleba a v jiném sýr a broskve. V každém zkrátka měli něco. Trochu mě to vyděsilo, protože v poznámkách od cestovky bylo psáno: „Strava: Společné snídaně v hotelech + místní hospůdky na večeře a někdy i obědy + nákupy na místě. Z domu si můžete vzít věci na svačiny a případně studené obědy na túrách (salámy, paštiky, cukrovinky), ale vše lze koupit i v Bulharsku.“ Takže jsem žádné velké zásoby jídla neměla a najednou jsem se bála, že budu mít hlad.
 |
| I takhle to vypadá v Bulharsku |
Asi dvě hodiny jsme čekali na cyklisty. Když přijeli, všimli jsme si, že jeden pán byl dost sedřenej, ale jinak žádné ztráty (na lidech... helmy chyběly dvě).
Všem jsme ukazovali, kde si mohou koupit sýr a poslední chleba. Potom jsme odjeli do Samokova, kde budeme tři noci bydlet. Hotel se jmenoval Bistrica a byl nedaleko benzínky, u které se řidiči snažili otočit autobus i s vlekem. Náš pokoj byl naprosto parádní… a to měl být ten příští hotel ještě lepší! Měli jsme dvě místnosti: jednu s manželskou postelí, druhou s postýlkou pro mě, gaučem, křesly a stolkem, na kterém jsem si plánovala psát poznámky, ale tak nějak nebylo kdy. Byla tam také televize, ale o tu jsme vůbec neměli zájem. Zato jsme postrádali ledničku. Ještě jsme měli koupelnu spojenou se záchodem.
Zdroj: vzpomínky + poznámky ze zájezdu (Wikipedie uvádí, že Črni Vrch je ještě o 10 metrů vyšší.)
Žádné komentáře:
Okomentovat