Hrabě Monte Cristo (3/3)

Předcházející články:

Čtení pro štěstí a Alexandre Dumas (1/3)
Markýz de Sade a frenetická literatura (2/3) 

V originále bylo dílo Alexandra Dumase staršího vydáno v letech 1844–1845, česky teprve 1861–1862. Román nás přenáší do doby, kdy spisovateli bylo třináct let. V roce 1815 se na francouzský trůn se vrátili Bourboni, konkrétně Ludvík XVIII., a Napoleon byl poslán do vyhnanství právě na Elbu, proto čtu tuto knihu nyní po návratu ze jmenovaného ostrova.

Hlavní postavou je Edmond Dantès, lodní důstojník na obchodní lodi Faraón, jenž se právě vrátil z plavby, na níž zahynul kapitán, který mu dal tajný úkol – vyzvednout dopis na Elbě a doručit jej.

Je mu devatenáct nebo dvacet a má celý život před sebou. Budoucnost si maluje růžovou – brzy si má brát krásnou Katalánku Mercedes a jeho zaměstnavatel rejdař Morel uvažuje o tom, že by jej učinil kapitánem. Ale ne všichni lidé jsou hodní a přející. Někteří mu jeho štěstí závidí a jsou ochotni pro jeho poškození udělat ledacos. A možná bude stačit jenom málo – pár nešťastných momentů, kdy je špatný člověk na špatném místě a se špatnými lidmi a dílo je vykonáno.

Dalšími důležitými postavami jsou účetní Danglars na lodi Faraon, soused krejčí Kašpar Caderouss, který má rád víno a je trochu víc na peníze, bratranec krásné snoubenky Edmonda – Fernando, který ji miluje, royalista Gérard Villefort. Pro nezasvěcence by se hodilo nějaké úvodní slovo o tom, koho obhajují royalisté a proč jsou v ostrém sporu s bonapartisty, ale nevadí, čtenář se brzy v knize zorientuje i bez toho.

Román Hrabě Monte Cristo, jenž se může psát hned několika způsoby (Monte Kristo, Monte-Cristo, Monte Christo, Monte-Christo) se stal inspirací pro mnoho dalších autorů a dočkal se početných filmových adaptací. Z pokračovatelů lze jmenovat např. Portugalce Alfreda Possolo Hogana s Mrtvou rukou, Němce Adolfa Mützelburga s Pánem světa (Světa pánem) a Závětí hraběte de Monte Christo, Francouze Julesa Lermina s díly Syn Hraběte Monte-Christo a Poklad Hraběte Monte-Christo, Konec hraběte Monte Christo, Francouze Paula Mahalina. Inspiraci lze najít i v díle Julesa Verna Matyáš Sandorf. Dokonce byl román zpracován jako japonský animovaný seriál Gankutsuou. 

Po 8. září 2014
Kniha se čte tak skvěle, že si musím nastavit budík, abych se její četbě věnovala opravdu jen slibovaných dvacet minut – do deseti hodin dopoledne, pak si chci pustit do nějaké práce (třeba na blogu). Jenže, když zazvoní budík, jsem v půlce kapitoly. Není tak dlouhá, tak ji dočtu. Ale skončí to tak nějak divně, nakousnutě. Nevadí, ještě si přečtu kousek... V deset hodin skutečně skončím, ale večer. Druhý díl je úspěšně dočten. A celý den v tahu.

Zaujalo mě hned několik pasáží, které jsem si poznamenala. Tohle je jedna z nich:

„Fernande, žena bude špatnou hospodyní a nemůže se zaručit, že zůstane počestnou ženou, když miluje jiného muže než svého manžela,“ odpověděla Mercedes. „Rozumím vám, Fernande, vy ho napadáte proto, že vás nemiluji, a jednou zkřížíte svůj katalánský nůž s jeho dýkou! Čeho tím dosáhnete? Toho, že ztratíte mé přátelství, když budete poražen, toho, že mé přátelství se změní v nenávist, když zvítězíte. Věřte mi, špatný prostředek, jak se zalíbit ženě, je vyhledávat hádku s mužem, kterého žena miluje.“ (str. 23) Jak je vidět z této ukázky, je jazyk mistra vytříbený a proslovy někdy poněkud neuvěřitelné. Ale možná o to krásnější. Jen si pomyslete – jak by vypadal svět, kdyby každý, kdo nedodrží své slovo (zvláště v otázce peněz) spáchal sebevraždu, aby očistil své jméno?