Porto di Piombino, Itálie

V sobotu ráno přijíždíme do Porta di Piombina moc brzy, a tak nás autobusem vezmou do města, abychom si ho mohli prohlédnout. Vidíme bývalou citadelu a ochrannou bránu. Když se celý náš autobus vyhrne do liduprázdného města, působí to vskutku legračně. Je kolem sedmé hodiny ráno a Italové nejspíš ještě spí. Ale v kavárně si můžeme dát kafíčko a koláček. Trajekt nám jede v 8:20, a tak se po městě pocouráme dost a dost.

Italská kočka (foto: PS)

Vidíme a fotíme kočky – s hlazením otálíme – a kocháme se blízkým mořem. 

(foto: JV)

(foto: JV)

Na trajektu se přifařím k průvodci a poslouchám povídání o místních ostrovech. Ukazuje nám Palmaiolu, kterou přirovnává k ňadru. Její maximální výška je 85 metrů nad mořem. Na vrcholu se nachází obytná stavba s majákem a kus vedle je malý heliport. Ostrůvek je hnízdištěm ptáků.

Palmaiola  (foto: PS)

Palmaiola (foto: JV)

Za hodinu připlouváme do Rio Marina, ale na prohlídku města vůbec nemáme čas – honem honem musíme nastoupit do autobusu hned po jeho vyjetí z trajektu. Děláme co můžeme, i tak se na nás místní hlídka mračí. Nelíbí se jim, že jsme zastavili v úzké uličce a ostatní auta nemohou vyjíždět. Jenže jinak bychom se museli pěšky táhnout až někam za město, protože tady jsou úzké uličky všude.

Rio Marina (foto: JV)

 Asi za hodinu jsme v kempu. Chvíli musíme počkat před stanem, protože z předávání se tu dělá věda, ale průvodce nás na to upozornil, a tak to snášíme trpělivě. Delegátka z cestovky Victorie se zprvu jeví jako nepříjemná, ale když na ni nechápavě koukáme, proč nám ukazuje, že máme venkovní stůl nakřivo (to nejde přehlédnout!), už se směje. Zřejmě nás zhodnotila jako pohodové zákazníky, ne jako ty minulé, kteří si stěžovali, že se jim z toho šikmého stolu koulí věci a snadno se vylije plný hrneček a oni se mohou opařit. Ukáže se, že je příjemná a ochotná, sotva pomine všechen stres s předáváním. V kontaktu jsem s ní jenom jednou, když hledám našeho delegáta a ona mi přijde do cesty.

Na přivítanou s Elbou a mořem si dáme panáčka limoncella, které jsme si koupili v supermarketu v Porto Azzuro, kde jsme si udělali zastávku. Stálo myslím něco přes 5 €, ale byla tam i láhev za 12 € a možná i za víc. Delegát nás vede na pláž. Jupí, bude koupání!

Takže nejdřív rovně přes silnici, pak takovou prašnou cestou, která je na žabky jen tak tak, ale kolem roste víno a olivovníky. Půda je suchá, což je vinou člověka, který všude kácel stromy, jež v ní udržovaly sladkou vodu. Průvodce si brzy zvykl, že mám všetečné a zvídavé otázky a jak jsem předpokládala – stejně jako jiným jinde (např. na hradech) – mu to nevadí. Aspoň ví, že ho někdo poslouchá. A navíc, každý se rád podělí o to, co ví. Kdo by nechtěl vypadat chytře a znale? A mezi námi, vědomosti, které jen sušíte v hlavě, snáze zapomenete, než když o nich mluvíte. A taky jsou vám k ničemu. A z mého pohledu je pro mě výhodnější optat se odborníka, který to tu zná a leccos četl, než si to pak doma pracně načítat sama. Překvapí mě, že se tu nedostatek vody zatím nijak neřeší. Vždyť máme 21. století a jednoduchých vynálezů bych pár měla i já. Třeba v kempu – takové vody proteče neutaženými kohoutky, nebo když lidé myjí nádobí či potraviny, a když se sprchují. Tahle voda by docela dobře šla používat na splachování záchodů. A co takhle nachytat nějakou dešťovou?