Sobotní toulání Prahou

Předchozím článkem jsem vlastně naznačila, co se odehrávalo v sobotu odpoledne. Když jsme ve tři hodiny vyšli z gymnázia, byla mi s úsměvem položena otázka, jak dlouho jsme tam asi tak byli. Zkusila jsem hádat docela dost, ale myslím, že čtyři hodiny ne. Po sdělení správné odpovědi jsem se lehce vyděsila a značně zastyděla. Ani jeden jsme od rána nejedli, teda ještě hůř, já vlastně jo, protože jsem cestou smlsla nějaké ty plněné crossany. Připadala jsem si docela sobecky, že jsem si toho nevšimla dřív. Hlad jsem sice taky měla, ale nadšení ho obvykle dokáže bez problémů přebít.

Ale zdálo se, že můj společník to bere naprosto v klidu. Kdyby mu to vadilo, řekl by nejspíš něco už dřív. Bylo to trochu jak jsem předpokládala – bavil se mým nadšením a nechtěl mi to kazit a navíc mu to připadalo zajímavé. Pravděpodobně ještě nikoho takového neviděl. A co mě potěšilo, zpětně mi pak prozradil, že si to náramně užil, protože moje nadšení bylo silně nakažlivé, takže si to vlastně užíval se mnou.

Hladoví jsme vstoupili do pizzérie, myslím, že opět na Malém náměstí. Troufla jsem si na celou pizzu a myslím, že jsem ji i snědla, i když ke konci to už byl tak trochu boj. Taky jsme provedli klasickou výměnu – ochutnávku – která mi naprosto vyhovovala, protože tak má člověk vlastně dvě pizzy. Nadšeně a zvědavě jsem si dala jednadvacetistupňové Svatováclavské pivo Doppelbock, které vypadalo a chutnalo spíš jako víno, takže jsem si ho parádně užila. Akorát jsem se trochu obávala, že bych mohla být ještě veselejší a upovídanější, i když ho byla jen třetinka.

Časový odhad trvání cesty na hlavní nádraží byl značně podhodnocen. Na svou omluvu mohu říci to, že jsem předpokládala, že místní bude mít lepší pojem o vzdálenostech a jako muž i lepší časový odhad. Zjevně jsem se spletla. V šest, kdy jsme měli být na hlavním nádraží, jsme byli teprve na Václaváku. Na jednu stranu mě rozčiloval jeho flegmatický přístup, neboť já si uvědomovala, že všichni čekají jen na mě a jdu pozdě, ačkoliv jsem tam mohla být první, zatímco oni vlak neposunou. Ale na druhou stranu jsem se na něj stejně nedokázala zlobit, protože jsme se viděli po tak dlouhé době, a tak báječně jsem si to tady užívala!

S holkama jsme si zavolaly a domluvily se, že všichni pojedeme na byt, kam už od včerejška snad trefím. Samotné se mi ale do metra moc nechtělo. Ne, že bych se v noci bála, ale je to metro… a já nejsem krtek a ačkoliv se na zemi orientuju docela dobře – racionálně nebo pomocí intuice, jak kdy, ale to je jedno – v podzemí jsem totálně ztracená a dezorientovaná. I když už se to možná trochu lepší. Každopádně metro a podchody jsou místy, kterým se vyhýbám, mám-li jinou možnost. (Obdobně raději chodím pěšky než jezdím tramvají, trolejbusem nebo autobusem. Pěšky se rychleji a snadněji vrátím zpátky a taky můžu ujít špatným směrem jen menší vzdálenost, než mi to dojde.) A taky se mi ještě nechtělo loučit. Bylo to najednou nějak narychlo. A tak vznikl nápad projít se zpátky k autu a nechat se následně před dům pohodlně dovézt.

A právě tehdy jsme si prohlédly Zlatou uličku v noci a zadarmo. A myslím, že to bylo doopravdy super. Ono celá ta procházka noční Prahou byla skvělá. V noci je všechno docela jiné. A místa, po kterých jsme šli, mi nepřipadala nebezpečná ani náhodou. Doma jsem ovšem dostala sprďana, neboť se o mě holky bály. Pravda, mohla jsem dát vědět, že přijdu trochu dýl, ale podle časových odhadů (opět špatných) mého přítele jsem usoudila, že to není třeba.