S kamarádem jdeme na podzimní krajkářské trhy. U vstupu sedí dva kluci, skoro jediní, které za celou dobu potkáme. ;-) Na základě vyprávění o Londýně, kde prý muži čekají před obchoďáky na své manželky, se kamarád ptá, jestli tam nemají šatnu pro odkládání pánů, za což si vyslouží mírně káravý pohled ode mě a smích od kluků.
Asi ho trochu zaskočím, když se rozhlédnu kolem a nesmlouvavě prohlásím, že to musíme vzít nějak postupně. Budova je tvarovaná do U, což znamená, že se trochu víc nachodíme, ale jinak to celkem ničemu nevadí. S úsměvem tvrdím, že použijeme pravidlo pravé ruky, které by mohl využít v jeskyních nebo podzemí či kdekoliv jinde v bludišti, kdy neví kudy kam, aby se neztratil, nebo aspoň nebloudil v kruhu. Pravidlo pravé (levé) ruky v tomto případě znamená, že podle zvolené ruky jdete pořád kupředu a držíte se při zdi. Když potkáte křižovatku, zahnete doprava, pokud to bude slepé, opět vylezete a půjdete dále doprava a tak pořád dál, až narazíte na východ… pokud to nebude příliš dlouhé podzemí a nedojdou vám zásoby pití. Tím, že půjdeme systematicky jednu místnost za druhou, zabráníme tomu, že bychom pak některé navštěvovali víckrát a nevěděli, kde jsme už byli a kde nikoliv. Zpočátku můj systém trochu pokulhával, protože bychom šli v protisměru ostatních, ale pak jsem si všimla, že v chodbě jsou místnosti vždy jen na jedné straně (vnější strana U), a tak jsme to dělali tak, že jsme se procpali na konec chodby a zpátky už šli s davem.
Raději jsem informovala předem, že asi budu značně nadšená, neboť jsem se na tuto událost již dlouho těšila a nikdy na žádné podobné nebyla. Navíc jsem si moc dobře vědoma toho, že na mě kumulace tvůrčích lidí působí silně pozitivně až euforicky. A tady jich bylo tolik…
Po několika prvních místnostech jsem si všimla zkoumajících pohledů mého analyticky zaměřeného kamaráda. Trochu mě zaskočilo, že nezkoumal různá dílka, nástroje a klubíčka jako já, ale mě. Když jsem se ho na to zeptala, nebo si všiml toho, že o tom vím. Přiznal se mi, že na mně žádné velké nadšení nevidí. Byla jsem z toho trošičku nervózní, protože pravdou bylo, že jsem cítila určité zklamání. Představovala jsem si, že to tam bude vypadat jako u mojí lektorky doma, nebo jako tehdy v Moravském Krumlově na výstavě. Prostě spousta nádherných obrázků z jemných nitek, a podvinky, různé druhy paliček, třeba i takové ty vykládané drahými kameny, které jsme viděli v muzeu v Prachaticích. A zatím to byla celkem slabota. Teda byly tam i různé jiné zajímavé věci, ale nějak to nebylo ono.
A pak se to najednou změnilo, nevím čím, proč, ani jak, ale objevilo se zkrátka něco, co mě rozzářilo a pak už to nebyl problém. Možná to bylo tím, že jsem vyrazila se zvídavým člověkem, kterého zajímalo, jak se to dělá, k čemu jsou různé nástroje. Jak to, že z pouhých nití vznikne obrázek? Čím se to tuží? Vzpomínám na to s úsměvem, protože to bylo příjemné a pohodové putování od stánku ke stánku. Mohla jsem se zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Sem tam rozprávět s prodavačkami, okukovat zboží, dlouze si vybírat i nakupovat. V tomto směru jsem si docela blahořečila, že jsem si vzala dostatek hotovosti pro všechny případy.
Zaujala mě obrovská spousta věcí. Různé příze – tenké na paličkování, různé ručně barvené na pletení, pletené plédy, ponča, šála s kapuco, některé podvinky (= podklady pro paličkování), z nichž nejpřitažlivějšími pro mě jsou dámy s deštníky a další podobné romantické výjevy z doby, kdy se chodilo v krajkovém, se slunečníky a pompadúrkami. Největší útratu jsem měla asi za náušnice, protože se mi moc líbily nezvyklé tvary. Některé jsem si vybrala sama a u jiných mě spíš přesvědčil nadšený výraz mého kamaráda a tvrzení, že se ke mně hodí. Společnými silami jsme usmlouvali slevu 30 % a já přislíbila, že slečně Ivetě Valentové udělám reklamu v Brně. Nebyla bych to já, kdyby zůstalo jen u slibu. Její náušničky jsem měla na sobě na kurzu komunikace, kde jsem se o ní zmínila a zde vám nabízím pohled na některé z mých úlovků. V případě, že byste měli zájem o skleněné figurky, vinuté perle nebo skleněnou bižuterii můžete se obrátit na slečnu obrátit na e-mailu ivvall@tiscali.cz.
Asi ho trochu zaskočím, když se rozhlédnu kolem a nesmlouvavě prohlásím, že to musíme vzít nějak postupně. Budova je tvarovaná do U, což znamená, že se trochu víc nachodíme, ale jinak to celkem ničemu nevadí. S úsměvem tvrdím, že použijeme pravidlo pravé ruky, které by mohl využít v jeskyních nebo podzemí či kdekoliv jinde v bludišti, kdy neví kudy kam, aby se neztratil, nebo aspoň nebloudil v kruhu. Pravidlo pravé (levé) ruky v tomto případě znamená, že podle zvolené ruky jdete pořád kupředu a držíte se při zdi. Když potkáte křižovatku, zahnete doprava, pokud to bude slepé, opět vylezete a půjdete dále doprava a tak pořád dál, až narazíte na východ… pokud to nebude příliš dlouhé podzemí a nedojdou vám zásoby pití. Tím, že půjdeme systematicky jednu místnost za druhou, zabráníme tomu, že bychom pak některé navštěvovali víckrát a nevěděli, kde jsme už byli a kde nikoliv. Zpočátku můj systém trochu pokulhával, protože bychom šli v protisměru ostatních, ale pak jsem si všimla, že v chodbě jsou místnosti vždy jen na jedné straně (vnější strana U), a tak jsme to dělali tak, že jsme se procpali na konec chodby a zpátky už šli s davem.
Raději jsem informovala předem, že asi budu značně nadšená, neboť jsem se na tuto událost již dlouho těšila a nikdy na žádné podobné nebyla. Navíc jsem si moc dobře vědoma toho, že na mě kumulace tvůrčích lidí působí silně pozitivně až euforicky. A tady jich bylo tolik…
Po několika prvních místnostech jsem si všimla zkoumajících pohledů mého analyticky zaměřeného kamaráda. Trochu mě zaskočilo, že nezkoumal různá dílka, nástroje a klubíčka jako já, ale mě. Když jsem se ho na to zeptala, nebo si všiml toho, že o tom vím. Přiznal se mi, že na mně žádné velké nadšení nevidí. Byla jsem z toho trošičku nervózní, protože pravdou bylo, že jsem cítila určité zklamání. Představovala jsem si, že to tam bude vypadat jako u mojí lektorky doma, nebo jako tehdy v Moravském Krumlově na výstavě. Prostě spousta nádherných obrázků z jemných nitek, a podvinky, různé druhy paliček, třeba i takové ty vykládané drahými kameny, které jsme viděli v muzeu v Prachaticích. A zatím to byla celkem slabota. Teda byly tam i různé jiné zajímavé věci, ale nějak to nebylo ono.
A pak se to najednou změnilo, nevím čím, proč, ani jak, ale objevilo se zkrátka něco, co mě rozzářilo a pak už to nebyl problém. Možná to bylo tím, že jsem vyrazila se zvídavým člověkem, kterého zajímalo, jak se to dělá, k čemu jsou různé nástroje. Jak to, že z pouhých nití vznikne obrázek? Čím se to tuží? Vzpomínám na to s úsměvem, protože to bylo příjemné a pohodové putování od stánku ke stánku. Mohla jsem se zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Sem tam rozprávět s prodavačkami, okukovat zboží, dlouze si vybírat i nakupovat. V tomto směru jsem si docela blahořečila, že jsem si vzala dostatek hotovosti pro všechny případy.
Zaujala mě obrovská spousta věcí. Různé příze – tenké na paličkování, různé ručně barvené na pletení, pletené plédy, ponča, šála s kapuco, některé podvinky (= podklady pro paličkování), z nichž nejpřitažlivějšími pro mě jsou dámy s deštníky a další podobné romantické výjevy z doby, kdy se chodilo v krajkovém, se slunečníky a pompadúrkami. Největší útratu jsem měla asi za náušnice, protože se mi moc líbily nezvyklé tvary. Některé jsem si vybrala sama a u jiných mě spíš přesvědčil nadšený výraz mého kamaráda a tvrzení, že se ke mně hodí. Společnými silami jsme usmlouvali slevu 30 % a já přislíbila, že slečně Ivetě Valentové udělám reklamu v Brně. Nebyla bych to já, kdyby zůstalo jen u slibu. Její náušničky jsem měla na sobě na kurzu komunikace, kde jsem se o ní zmínila a zde vám nabízím pohled na některé z mých úlovků. V případě, že byste měli zájem o skleněné figurky, vinuté perle nebo skleněnou bižuterii můžete se obrátit na slečnu obrátit na e-mailu ivvall@tiscali.cz.
Samozřejmě jsem si koupila také nějaké příze, levnější podvinky, materiály na síťování a pár dalších věciček. Líbily se mi především všelijaké vychytávky usnadňující práci, např. pletení volánkové šály na hrábích, které se ukázalo velice jednoduchým a možná i rychlejším než klasicky na jehlicích. Dokonce to jde i na prstech. Když jsme to pak doma zkoušeli, byla to opravdu zábava, ale celou šálu bych takhle dělat nechtěla.
Opět jsem zatoužila po patchworkové dece, kterou tam měli ze čtverečků stejně jako ji plánuji já. A přemýšlím, že místo náhodně seskupených barevných čtverců ji také udělám ze čtverce složeného ze čtyř čtverečků v pořadí zleva nahoře: a, b, zleva dole: b, a. Jedno písmenko znamená jednu látku. Takovýto čtverec je pak od ostatních stejně udělaných oddělen tlustou obrubou z jiné látky. Vypadalo to nádherně, což mi potvrdil i můj kamarád. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by se mu něco podobného také líbilo. Že by první zakázka? ;-)
Musím vám popsat dvě věci, do kterých jsem se zakoukala: nůžky ve tvaru čápa nebo nějakého jiného ptáka, které vídám vyobrazené snad ve všech knihách věnovaných šití, háčkování nebo pletení. A ty jsem si také pořídila. Snad budou dobré. :-) Nebo spíš výborné, jak mi pak u jiného stánku říkala slečna, která je měla také, ale neprodávala je, vlastnila je jen pro osobní použití. A druhou věcí, která mě nadchla, a kterou si hodlám udělat, byl patchworkový stromeček. Nevím přesně jak je dělaný, pravděpodobně poskládaný z nějaké široké stuhy, ale to se na internetu vykoumá.
Poslední věcí, kterou bych ráda zmínila, je vzpomínka na větu, kterou s takovým lehce zasněným výrazem použil můj kamarád asi tak v polovině prohlídky. „Tak už vím, jak vypadá sedmé nebe.“ Podívala jsem se na něj s tázavým výrazem. Tušila jsem, že se mu tam celkem líbí, protože tam byla spousta zajímavých věcí, které nejspíš ještě nikdy neviděl a on je značně zvídavý. Doufala jsem, že to neprožívá jako moc velké utrpení a zdálo se, že se docela dobře baví přemítáním, jak by některé z těch věcí šly použít třeba u něj v oboru na něco úplně jiného, nebo jak by se daly vyrobit. Případně k čemu vlastně slouží. Ale, že by ho to až tak bavilo, mi přišlo značně nepravděpodobné. Ukázalo se, že poslední domněnka je správná. To já prý vypadám jako v sedmém nebi. Nevymlouvala jsem mu to. Byla jsem šťastná a spokojená, ale můžu být i ještě o trochu víc :-).
Opět jsem zatoužila po patchworkové dece, kterou tam měli ze čtverečků stejně jako ji plánuji já. A přemýšlím, že místo náhodně seskupených barevných čtverců ji také udělám ze čtverce složeného ze čtyř čtverečků v pořadí zleva nahoře: a, b, zleva dole: b, a. Jedno písmenko znamená jednu látku. Takovýto čtverec je pak od ostatních stejně udělaných oddělen tlustou obrubou z jiné látky. Vypadalo to nádherně, což mi potvrdil i můj kamarád. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by se mu něco podobného také líbilo. Že by první zakázka? ;-)
Musím vám popsat dvě věci, do kterých jsem se zakoukala: nůžky ve tvaru čápa nebo nějakého jiného ptáka, které vídám vyobrazené snad ve všech knihách věnovaných šití, háčkování nebo pletení. A ty jsem si také pořídila. Snad budou dobré. :-) Nebo spíš výborné, jak mi pak u jiného stánku říkala slečna, která je měla také, ale neprodávala je, vlastnila je jen pro osobní použití. A druhou věcí, která mě nadchla, a kterou si hodlám udělat, byl patchworkový stromeček. Nevím přesně jak je dělaný, pravděpodobně poskládaný z nějaké široké stuhy, ale to se na internetu vykoumá.
Poslední věcí, kterou bych ráda zmínila, je vzpomínka na větu, kterou s takovým lehce zasněným výrazem použil můj kamarád asi tak v polovině prohlídky. „Tak už vím, jak vypadá sedmé nebe.“ Podívala jsem se na něj s tázavým výrazem. Tušila jsem, že se mu tam celkem líbí, protože tam byla spousta zajímavých věcí, které nejspíš ještě nikdy neviděl a on je značně zvídavý. Doufala jsem, že to neprožívá jako moc velké utrpení a zdálo se, že se docela dobře baví přemítáním, jak by některé z těch věcí šly použít třeba u něj v oboru na něco úplně jiného, nebo jak by se daly vyrobit. Případně k čemu vlastně slouží. Ale, že by ho to až tak bavilo, mi přišlo značně nepravděpodobné. Ukázalo se, že poslední domněnka je správná. To já prý vypadám jako v sedmém nebi. Nevymlouvala jsem mu to. Byla jsem šťastná a spokojená, ale můžu být i ještě o trochu víc :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat