Nedávno jsem se tak trochu nečekaně podívala na oslavu narozenin. Měly se hrát Aktivity a České filmy. Jedno lepší než druhé, pomyslela jsem si. Statečně jsem souhlasila s tím prvním. Tak co, v nejhorším budu vypadat trochu divně. Už asi u třetí hádanky, kterou jsem měla kreslit, jsem se dost zapotila. Jak byste nakreslili Knihu džunglí, když nesmíte použít text? Potřebujete, aby to váš spoluhráč uhodl a bylo mu to co nejdříve jasné, ale zároveň nechcete, aby to včas odhalili protihráči. Když se vám to nějakou dobu nedaří a už nevíte co kreslit, postačí vám ke štěstí, když to uhodne kdokoliv.
Když jsme kreslili všichni přibližně na stejné úrovni a také moje obrázky šly celkem rychle poznat, byla jsem hned spokojená. Hra mě začala opravdu bavit. I předvádění bylo mnohem méně hrozné, hlavně proto, že jsem si mohla vybrat ze dvou nebo tří věcí na kartičce, kterou chci předvádět nebo kreslit. Panovala příjemná atmosféra, a tak jsem se báječně bavila.
Nejradši bych si hned zahrála ještě jednou, ale to už byly v plánu České filmy. Smířená s tím, že tohle bude strašně trapné, jsem se pohodlně usadila a doufala, že získám alespoň jednu kartičku. Pro mou psychiku je nula vždycky mnohem horší než všechno ostatní – kdoví proč? Zpočátku praxe odpovídala předpokladům – herci, režiséři, kde se kdo narodil, koho si vzal… Co je mi po tom? A nejlepší filmy před rokem 89. To jsem ještě ani nebyla na světě. No, ne že bych věděla, kdo dabuje Harryho Pottera. A to jsem viděla všechny díly. Tyhle věci jdou jaksi mimo mě. Pokud mi takové informace někdo přímo nenaservíruje a mě nezaujmou, jsou mi fuk. A tak mě překvapilo, že se mi podařilo nasbírat skoro všechny kartičky, teď už nevím, abych nepřeháněla. Značnou roli v tom hrálo samozřejmě štěstí. Neboť často rozebíranou pohádkou byla má oblíbená Šíleně smutná princezna. Jak asi tak mohl prince přijet do vedlejšího království? Nebo hláška že tatíček nesnáší pohled na krev, a tak pořádá popravy… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si hru zahrála, i když bych to sama nikdy nenavrhla a určitě bych si ji ani nepořídila. Ukázalo se totiž, že toho možná vím víc, než si myslím. A tak bych jen ráda doplnila název tohoto článku Nikdy nevíš „jak to dopadne, a tak to běž zkusit“.
A ještě dvě moudrosti jsem si ověřila u aktivit: Zaprvé – nikdy se nesmíte vzdát, protože když se vzdáte, určitě cíle nedosáhnete.
Zadruhé nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když se plně soustředíte na to, co děláte, a vykašlete se na možné příznivé i negativní dopady všeho ostatního. Jste tady a teď, jak učí zen. (P. S.: Tohle se mi vyplatilo při hádání pantomimy, kdy jsem pak byla podezřívána, že jsem si to snad přečetla. I když jsme si ze zvědavosti dali páku, a také při šachách, kdy se mi nakonec podařilo zaplašit obavy z případné ostudy.)
Když jsme kreslili všichni přibližně na stejné úrovni a také moje obrázky šly celkem rychle poznat, byla jsem hned spokojená. Hra mě začala opravdu bavit. I předvádění bylo mnohem méně hrozné, hlavně proto, že jsem si mohla vybrat ze dvou nebo tří věcí na kartičce, kterou chci předvádět nebo kreslit. Panovala příjemná atmosféra, a tak jsem se báječně bavila.
Nejradši bych si hned zahrála ještě jednou, ale to už byly v plánu České filmy. Smířená s tím, že tohle bude strašně trapné, jsem se pohodlně usadila a doufala, že získám alespoň jednu kartičku. Pro mou psychiku je nula vždycky mnohem horší než všechno ostatní – kdoví proč? Zpočátku praxe odpovídala předpokladům – herci, režiséři, kde se kdo narodil, koho si vzal… Co je mi po tom? A nejlepší filmy před rokem 89. To jsem ještě ani nebyla na světě. No, ne že bych věděla, kdo dabuje Harryho Pottera. A to jsem viděla všechny díly. Tyhle věci jdou jaksi mimo mě. Pokud mi takové informace někdo přímo nenaservíruje a mě nezaujmou, jsou mi fuk. A tak mě překvapilo, že se mi podařilo nasbírat skoro všechny kartičky, teď už nevím, abych nepřeháněla. Značnou roli v tom hrálo samozřejmě štěstí. Neboť často rozebíranou pohádkou byla má oblíbená Šíleně smutná princezna. Jak asi tak mohl prince přijet do vedlejšího království? Nebo hláška že tatíček nesnáší pohled na krev, a tak pořádá popravy… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si hru zahrála, i když bych to sama nikdy nenavrhla a určitě bych si ji ani nepořídila. Ukázalo se totiž, že toho možná vím víc, než si myslím. A tak bych jen ráda doplnila název tohoto článku Nikdy nevíš „jak to dopadne, a tak to běž zkusit“.
A ještě dvě moudrosti jsem si ověřila u aktivit: Zaprvé – nikdy se nesmíte vzdát, protože když se vzdáte, určitě cíle nedosáhnete.
Zadruhé nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když se plně soustředíte na to, co děláte, a vykašlete se na možné příznivé i negativní dopady všeho ostatního. Jste tady a teď, jak učí zen. (P. S.: Tohle se mi vyplatilo při hádání pantomimy, kdy jsem pak byla podezřívána, že jsem si to snad přečetla. I když jsme si ze zvědavosti dali páku, a také při šachách, kdy se mi nakonec podařilo zaplašit obavy z případné ostudy.)
Žádné komentáře:
Okomentovat