středa 31. října 2012

Miluju první sníh

Venku je nádherně bílo. Jen takový lehký poprašek, nic převratného. Střechy jsou zakryté jenom zpola a na silnici už zůstaly jen malé bílé hromádky. Je chladno, ale ne sychravo. Ze žlutohnědých stromů už sníh opadal. Jaká krásná scenérie.

Miluji první sníh! Dívám se z okna a kochám se krajinou, která najednou nepůsobí tak smutně a bezútěšně. Naopak, s tou bílou pokrývkou vypadá docela vesele. Nechápu, jak mohou Číňané považovat bílou za barvu smutku. Vždyť je to taková nádhera! Trocha sněhu ve mně vyvolává vzpomínky na vůni jehličí, pečeného cukroví, dárečky a hlavně Vánoce a jejich pohodu. Studený podzim se mění v zimu. Vyndávám teplejší boty, kabát, a také rukavice, šálu a čepici. Teď už se nikdo nebude divit a já nemusím mrznout nebo jako jediná divná chodit v rukavicích. Když je sníh, mohu si obléknout spoustu vrstev a vyhrát si s laděním svetříků. Provětrání skříně a objevování na jaře uložených pokladů je někdy jako rozbalování nových dárečků.

Když napadne nový sníh, nemyslím na to, že budu mít rozmáchané boty a že budou chudinky trpět pod náporem soli. Že mi cesta na vlak zabere trochu víc času a na tramvaj už rozhodně nebudu moct utíkat. Když padá nový sníh, dívám se jak jeho vločky lítají a připadám si, jako bych sledovala nějaký zázrak.

Žádné komentáře: