Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem

„Proč jsem to neudělala dřív?“ říkám si nejméně posté, když sedím mezi hromadou papírů a knih a nevím, kde začít se svou prací. Kolikrát už se mi tohle stalo a v jakých různých situacích? Stejně se nejspíš člověk nikdy dostatečně nepoučí.

Mám skvělou práci – píšu skripta. Ohromně mě to baví a jsem do toho vážně celá divá. Problém je v tom, že deadline je konec října. A já bych tam toho ještě chtěla tolik vložit. Mám ohromné množství nápadů i knih, ze kterých bych ráda čerpala. Ale na to už není čas. Hlavně, aby tam bylo to nejdůležitější!

I když mi stres funí na krk, snažím si ho nepřipouštět. Dost mi v tom pomáhá to, že je pondělí, takže do konce týdne „času dost“. Výhodou je také to, že umím psát relativně rychle, takže pokud vím, co chci napsat, dokáži toho „sesmolit“ dost. A nejdůležitějším bodem, který jsem si zahrnula do vlastních zákonů či mouder nebo jak to nazvat, je věta: „Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.“

Myslím, že vyjadřuje všechno, ale stejně bych to ráda vysvětlila na pár příkladech. Mám kamarádku, která se pustila do studia doktorátu a po dvou letech zjistila, že po ní chtějí víc, než by měli. Chování jejích nadřízených bylo nevhodné a práce i ohodnocení ji neuspokojovalo. Vdala se a našla si práci. Nyní lituje, že vůbec na doktorát šla, neboť jí zbytečně „sežral“ dva roky života. Kdyby bývala šla rovnou do práce, mohla už dnes mít děti.

Ano, je to jeden z možných pohledů. Když se podíváte na svůj život a měli byste možnost volby, možná už byste některé věci znovu neudělali. Možná byste neposlali to hloupé romantické přání, nepřihlásili se na tu vysokou, možná byste šli studovat úplně jiný obor, oslovili byste tu krásnou ženu či sympatického spolužáka, aspoň pro ten pocit, že jste to zkusili…

Také bych dokázala najít spoustu věcí, které jsem neměla dělat, a další spoustu těch, které jsem udělat měla, a teď už je pozdě. Fajn, může mi to být líto, ale co s tím teď? Jaký má smysl bědovat nad ztracenou láskou? Buď mohu jít a pokusit se ji získat zpět, nebo na to prostě zapomenout a jít dál. Ještě horší mi připadá bědovat nad ztracenými roky. Vždyť ty už vrátit nejdou. A navíc patřím k zastáncům efektu motýlích křídel… možná že kdyby to tehdy bylo jinak, kdyby na ten doktorát nešla, nebyla by teď tam, kde je, možná jí to pomohlo v něčem, o čem zatím nemá ani tušení. Mohla si vybudovat kontakty, získat přátele, nové zkušenosti, vědomosti…

A tak se snažím neřešit a nevyčítat si, že jsem něco neudělala. Stejně mi v ničem nepomůže, že si teď budu lát, že jsem mohla přece psát dřív. Kdybych tehdy měla tolik volného času, jak mi to teď při zpětném pohledu připadá, nejspíš bych psala. Nebo jsem možná dělala něco důležitějšího. I kdybych ale koukala jenom z okna, nic mi nepomůže, že si to teď budu vyčítat. Teď jsem tady a mám napsáno, co mám. Zajímá mě jediné – jak toho napsat co nejvíc a v co největší kvalitě za vymezený čas.