Vzpomínky

Před šesti lety jsem seděla v kuchyni za stolem stejně jako dnes. Připadá mi to jako chvíle. Měla jsem zapálenou svíčku nebo aromalampu. Poslouchala Queeny, oblíbenou kapelu kluka, do kterého jsem tehdy byla šíleně zakoukaná. A občas to proložila nějakou svou oblíbenou písní. Třeba Štatistika švihnutých od Teamu, která mi dodávala energii a odvahu, jež mi rozhodně chyběla.

Byly Vánoce, nebo krátce po nich, či snad před nimi? Z okna jsem viděla na střechy domů zasypané sněhem. Venku bylo všechno bílé a uvnitř byla skoro pořád tma. Učila jsem se už ani nevím co, možná matematiku, nebo ekonomii… to je vlastně jedno. I kdyby to byla sociologie, ten hlavní pocit byl, že toho je moc. Nestíhám. Často tomu nerozumím a nejspíš to nemůžu zvládnout. Občas jsem brečela, když mě nikdo neviděl. Propadání sebelítosti je u mě docela častým jevem. Obvykle se z toho vyhrabu psaním. Nejvíc pomáhá deník, kam si člověk může pěkně vylíčit všechny svoje obavy. Jenže, když je toho moc, nechce se mi „zdržovat“ psaním deníku. Jako bych si už tolikrát neověřila, že když si tím dodám naději, půjde mi všechno snáz.

Připadá mi zvláštní, že přesně vím, jak jsem se tehdy cítila. Přestože teď jsem v podobné situaci, beru to už asi trochu jinak. Řekla bych, že trochu víc s klidem. Rychleji se dokážu vzpamatovat a pustit se do práce. Ale pořád mi ještě nedošlo, že psát deník by pro mě bylo výhodou a ne ztrátou času.

P. S.: Ta písnička zabírá pořád. Už jen ta melodie. Měla jsem ji tak naposlouchanou, že si s ní můžu podupávat, i když jsem ji už dlouho neslyšela.