Když jsem začínala studovat na vysoké škole, byli jsme všichni milí, hodní a vstřícní. V průběhu let se cosi změnilo. Možná se učitelům podařilo vtlouci nám do hlavy, že žijeme v konkurenčním prostředí. Možná jsme „prostě dospěli“. Nebo jsme se jen stali sobečtějšími.
Přemýšlím, co to i se mnou udělala vysoká škola. Vždyť v prváku jsem ochotně každému – i naprosto neznámým lidem – poskytla svoje přednášky, radu nebo pomoc, stačilo si o ně říci. Ale už ve třeťáku to bylo jinak. Po vzoru svých přátel (nebo oni po mém) jsme s touto štědrostí, jíž bylo v hojné míře zneužíváno, přestali. Proč my bychom měli chodit na přednášky, dřít se s jejich psaním a někdo jiný by měl slíznout smetanu za nás? Proč bychom měli ostatním poskytovat materiály, s nimiž jsme měli tolik práce?
Zrovna tak učitelé neposkytují svoje materiály v plné podobě. To by jim přece na přednášky nikdo nechodil. A co se týče skript, filmů, hudby a dalších věcí… máme tu dokonce autorský zákon. Všechno si můžete koupit. Nikdo vám nedá nic zadarmo, protože sám se přece musel snažit, aby to získal. Je mi z toho všeho trochu smutno, i když moc dobře vím, že je to racionální. Proč bych měla někomu půjčovat knihu, když já si ji musela koupit? Naučit někoho něco, za co jsem tvrdě musela zaplatit?
Do jakých extrémů jsme schopni zajít, krásně ukazuje to, že si lidé v jedné firmě mezi sebou neprozradí, jak udělat něco správně. Ať si na to každý přijde sám, že?
Ale jak řekl můj kolega – know how by se mělo sdílet. Jsme přece jeden podnikatelský subjekt, jedna společnost, měli bychom si pomáhat. Když si budeme každý něco patlat na svém písečku, zdaleka to nedotáhneme tak daleko. Já bych to ráda ještě rozšířila. Všichni jsme lidi a jediná společnost. Žijeme na jedné planetě a měli bychom si být nápomocní. Snažím se tím teď trochu víc řídit. Být víc vstřícná, sama nabídnout pomoc. A míň sobecká.
Přemýšlím, co to i se mnou udělala vysoká škola. Vždyť v prváku jsem ochotně každému – i naprosto neznámým lidem – poskytla svoje přednášky, radu nebo pomoc, stačilo si o ně říci. Ale už ve třeťáku to bylo jinak. Po vzoru svých přátel (nebo oni po mém) jsme s touto štědrostí, jíž bylo v hojné míře zneužíváno, přestali. Proč my bychom měli chodit na přednášky, dřít se s jejich psaním a někdo jiný by měl slíznout smetanu za nás? Proč bychom měli ostatním poskytovat materiály, s nimiž jsme měli tolik práce?
Zrovna tak učitelé neposkytují svoje materiály v plné podobě. To by jim přece na přednášky nikdo nechodil. A co se týče skript, filmů, hudby a dalších věcí… máme tu dokonce autorský zákon. Všechno si můžete koupit. Nikdo vám nedá nic zadarmo, protože sám se přece musel snažit, aby to získal. Je mi z toho všeho trochu smutno, i když moc dobře vím, že je to racionální. Proč bych měla někomu půjčovat knihu, když já si ji musela koupit? Naučit někoho něco, za co jsem tvrdě musela zaplatit?
Do jakých extrémů jsme schopni zajít, krásně ukazuje to, že si lidé v jedné firmě mezi sebou neprozradí, jak udělat něco správně. Ať si na to každý přijde sám, že?
Ale jak řekl můj kolega – know how by se mělo sdílet. Jsme přece jeden podnikatelský subjekt, jedna společnost, měli bychom si pomáhat. Když si budeme každý něco patlat na svém písečku, zdaleka to nedotáhneme tak daleko. Já bych to ráda ještě rozšířila. Všichni jsme lidi a jediná společnost. Žijeme na jedné planetě a měli bychom si být nápomocní. Snažím se tím teď trochu víc řídit. Být víc vstřícná, sama nabídnout pomoc. A míň sobecká.
Žádné komentáře:
Okomentovat