Když jsem tento týden zkoušela, ptala jsem se jedné holčiny, proč máme time management. Proč chceme řídit čas? (Nebo sebe v čase, chci-li být přesná.) Proč si vymýšlíme úkoly a plánujeme? Proč „ztrácíme“ tolik času s kalendářem, diáři a různými dalšími pomůckami?
Dostalo se mi odpovědi že proto, abychom všechno stíhali, abychom měli všechny úkoly hotové. Fajn, to se dá brát jako dobrý začátek, ale proč to? Nevěděla jsem, jak ji k tomu navést jinak, než že ji fiktivně zaměstnám. „Dobře, jste můj zaměstnanec a já vám dám práci. Támhle na polici mám deset šanonů. Vysypte všechno, co v nich je na jednu hromadu a pak to zase roztřiďte zpátky do nich. A tak pořád dokola až do konce směny.“ Moc se na to netvářila. Tak jsem se zeptala, jestli ji taková práce bude bavit. Pochopitelně odpověděla, že ne ale na otázku, co jí bude scházet řekla, že ohodnocení. S úsměvem jsem jí řekla, že jí za to dám deset tisíc za měsíc. To je hodně dobrý, ne? Chtěla taky ocenění… dobře, budu ji chválit a dostane diplom, že je nejlepší třídicí pracovník. A také to nechtěla mít jednotvárné, tak jsem jí přidala přesazování květiny z jednoho květináče do druhého a pak zpátky do prvního. Stále nebyla spokojená a do takové práce se jí moc nechtělo, ale po nějaké době hloubání ji to konečně napadlo.
Ta práce nedávala smysl. Ne pro mě, já bych z toho klidně mohla být nadšená, ale pro ni. Necítila se užitečná. A proto tu máme time management. Nejde jen o seznam úkolů nebo cílů. Musí to být cíle, které pro vás mají smysl. K tomu se vrátím v několika dalších článcích. Zatím se zkuste zamyslet nad těmi, které už máte před sebou. Nepřesazujete také pořád jen květiny z jednoho truhlíku do druhého a zase zpátky?
Dostalo se mi odpovědi že proto, abychom všechno stíhali, abychom měli všechny úkoly hotové. Fajn, to se dá brát jako dobrý začátek, ale proč to? Nevěděla jsem, jak ji k tomu navést jinak, než že ji fiktivně zaměstnám. „Dobře, jste můj zaměstnanec a já vám dám práci. Támhle na polici mám deset šanonů. Vysypte všechno, co v nich je na jednu hromadu a pak to zase roztřiďte zpátky do nich. A tak pořád dokola až do konce směny.“ Moc se na to netvářila. Tak jsem se zeptala, jestli ji taková práce bude bavit. Pochopitelně odpověděla, že ne ale na otázku, co jí bude scházet řekla, že ohodnocení. S úsměvem jsem jí řekla, že jí za to dám deset tisíc za měsíc. To je hodně dobrý, ne? Chtěla taky ocenění… dobře, budu ji chválit a dostane diplom, že je nejlepší třídicí pracovník. A také to nechtěla mít jednotvárné, tak jsem jí přidala přesazování květiny z jednoho květináče do druhého a pak zpátky do prvního. Stále nebyla spokojená a do takové práce se jí moc nechtělo, ale po nějaké době hloubání ji to konečně napadlo.
Ta práce nedávala smysl. Ne pro mě, já bych z toho klidně mohla být nadšená, ale pro ni. Necítila se užitečná. A proto tu máme time management. Nejde jen o seznam úkolů nebo cílů. Musí to být cíle, které pro vás mají smysl. K tomu se vrátím v několika dalších článcích. Zatím se zkuste zamyslet nad těmi, které už máte před sebou. Nepřesazujete také pořád jen květiny z jednoho truhlíku do druhého a zase zpátky?
2 komentáře:
Wau! Tak tohle přirovnání je hodně dobré. A pak že je ekonomie důležitější než filosofie. Dnes jsem se zrovna zabýval otázkou, když se v ekonomice pořád něco vylepšuje a optimalizuje, proč výsledkem je přesun výrody do levnějších zemí, rostoucí nezaměstnanost, a těm co práce zůstane nikdy nemůžou nic stihnout. Kam se všechna ta efektivita strácí. Je tu snad nějaká černá díra?
Rozdíl je v tom, kdo a co optimalizuje. Jestliže podnik náklady, pak je všechno v pořádku. Jenže zaměstnanost je podstatná pro stát. A to se pak ekonomové přou, jak moc má zasahovat do volného trhu. Akorát mezi ekonomií (teorie zabývající se fungováním hospodářství) a ekonomikou (konkrétní hospodářství země) je rozdíl. Trochu v tom všechno mění společenská odpovědnost, kde nám záleží na zaměstnancích a dalších...
Okomentovat