Příští týden

Kdo studoval na vysoké škole, určitě si ještě vzpomíná, jaké to bylo před státnicema. Ten strach, stres, hromady učení… někdo by mohl materiály měřit na metry místo stránek. A na učení máte jen chvilku.

Jako doktorand to mám trochu jinak… jsem na druhé straně barikády, jak s oblibou říká kámoš. Ale ono to zas tak úplně není.

Doktorandi zastávají poměrně často neplacenou funkci tajemníka. Je to vcelku nevděčná práce. Třeba já si vůbec nepamatuji, že by u našich státnic nějaký tajemník byl. Dneska jsem byla na úplně zbytečném školení tajemníků. Naštěstí trvalo jenom půl hodiny. Dobře, abych byla spravedlivá, před dvěma roky bylo celkem užitečné. To jsem šla tohle dělat poprvé. Dnes mi to připadá směšně jednoduché. Jasně, sem tam se vyskytnou nějaké potíže, ale na ty se stejně nedá připravit předem a ve výsledku jste nuceni improvizovat.

Mnoho učitelů si stěžuje, že bude příští týden dva dny trčet u státnic. Z toho lze vydedukovat dvě věci: zaprvé je to opravdu nebaví. Mají své práce dost a rádi by se jí věnovali. Místo toho musí zkoušet. Vyhazovat se jim nechce, ale páčit z někoho znalosti, které ve výsledku ani nemá, taky není zrovna zábava. A někdy to trvá až do čtyř hodin. A zadruhé, když si tak stěžují, netuší, že já jsem u státnic tři dny. Taky to považuji za ztrátu času. Mohla bych dělat tolik užitečných věcí! A místo toho budu sedět a psát zápis. Na druhou stranu už jsem v tom celkem zběhlá a sem tam se mi povede nějaký pěkný kousek – někoho uklidnit, potěšit a podobně.