Výborně Hofstadtere, nic ženy nerozpálí víc, než analogie s vývojem softwaru.
Mám chvilku času, než půjdu s přáteli ven. Už jsem si udělala pracovní povinnosti, a tak jsem si pustila další díl Big Bang Theory. Tentokrát s5e14 (překlad: série 5 díl 14). A zaujal mě Leonardův nápad s beta testováním. Je to trochu příliš vědecké, ale vlastně báječná myšlenka. Spočívá v tom, že si napíšete – určitá výhoda pro ty nesmělé – co vám na partnerovi vadí a pak mu seznam předáte. Samozřejmě je také možné si ty věci rovnou říci, ale musíte mít chladnou hlavu. S tím problém nemám. Obvykle se neovládnu a „vyletím“ tak jednou za pět let nebo i méně.
Já mám opačný problém – moje stížnosti jsou často brány na lehkou váhu, protože nejsem typ vzteklouna, křiklouna nebo brblouna. I když se doopravdy hodně zlobím, mluvím relativně normálním a celkem klidným hlasem.
Každopádně ovšem pomáhá, když druhé straně řeknete, co se vám nelíbí, co by měla změnit a podobně. Ovšem nemělo by to dopadnout jako v tomto díle, že jeden dostane obrovský málem nekončící seznam všech svých i sebemenších hříchů. S něčím byste se také měli smířit. Nemůžete si druhého člověka předělat k obrazu svému. Hodí se také zajímat o asertivitu, která ve své podstatě radí to samé. – Druhého nikdy k ničemu nenutit, a pokud se vám něco nelíbí, dát to najevo. Alespoň my ženy máme totiž často sklony být uražené, když jsme udělaly dobrou večeři a nikdo ji nepochválil, když s námi nikdo neslaví náš úžasný úspěch, když s námi nejde partner do kina… Možná je klíč úspěchu v tom říct, co chceme. Třeba toho druhého vůbec nenapadlo, že potřebujeme slyšet ocenění našich kulinářských dovedností. Stačí přece, že se každý den těší domu na večeři a stěžuje si na ty blafy ve všech okolních restaurací. To nemusí být vybíravost, to je známka toho, že vám se nikdo nevyrovná. Ale jak vy to máte vědět?
K zásadám asertivity patří upřímnost a otevřenost. Na rovinu řekněte, jak se cítíte. Někdo z takového vyjádření může být zmatený, nebo se mu to nemusí líbit. Dnes nejsme zrovna dvakrát zvyklí mluvit o svých emocích, ale to neznamená, že z velké části neovlivňují naše jednání. Je rozdíl, jestli řeknete: „Jsem smutná, že tak málo nechodíme do muzeí nebo na výstavy, protože bych se chtěla kulturně dál rozvíjet a mít přehled.“ Pozn. Do věty se nehodí slovo „vůbec“ nebo „nikdy“, neboť působí konfliktně a partner se spíš na řešení může zaměřit na hledání jediného konkrétního případu, kdy s vámi někde byl. Navíc to vypadá jako osočování, ale o to vám vůbec nejde.
A nebo když řeknete: „To je hrozný, jak dlouho už jsi se mnou nebyl v žádném muzeu nebo na výstavě?“ Opět jde spíše o výtku, naléhání či přímo citové vydírání. Pokud se chováte asertivně, znamená to, že dáváte najevo, jak se cítíte, co se vám líbí nebo nelíbí, ale konečné rozhodnutí necháváte na druhých. Jestli s vámi do muzea chodit nechce, tak nemusí, ale měl by vědět, že je vám to líto. Mimochodem citové vydírání vypadá jinak, tohle je pouze sdělení faktu.
Mám chvilku času, než půjdu s přáteli ven. Už jsem si udělala pracovní povinnosti, a tak jsem si pustila další díl Big Bang Theory. Tentokrát s5e14 (překlad: série 5 díl 14). A zaujal mě Leonardův nápad s beta testováním. Je to trochu příliš vědecké, ale vlastně báječná myšlenka. Spočívá v tom, že si napíšete – určitá výhoda pro ty nesmělé – co vám na partnerovi vadí a pak mu seznam předáte. Samozřejmě je také možné si ty věci rovnou říci, ale musíte mít chladnou hlavu. S tím problém nemám. Obvykle se neovládnu a „vyletím“ tak jednou za pět let nebo i méně.
Já mám opačný problém – moje stížnosti jsou často brány na lehkou váhu, protože nejsem typ vzteklouna, křiklouna nebo brblouna. I když se doopravdy hodně zlobím, mluvím relativně normálním a celkem klidným hlasem.
Každopádně ovšem pomáhá, když druhé straně řeknete, co se vám nelíbí, co by měla změnit a podobně. Ovšem nemělo by to dopadnout jako v tomto díle, že jeden dostane obrovský málem nekončící seznam všech svých i sebemenších hříchů. S něčím byste se také měli smířit. Nemůžete si druhého člověka předělat k obrazu svému. Hodí se také zajímat o asertivitu, která ve své podstatě radí to samé. – Druhého nikdy k ničemu nenutit, a pokud se vám něco nelíbí, dát to najevo. Alespoň my ženy máme totiž často sklony být uražené, když jsme udělaly dobrou večeři a nikdo ji nepochválil, když s námi nikdo neslaví náš úžasný úspěch, když s námi nejde partner do kina… Možná je klíč úspěchu v tom říct, co chceme. Třeba toho druhého vůbec nenapadlo, že potřebujeme slyšet ocenění našich kulinářských dovedností. Stačí přece, že se každý den těší domu na večeři a stěžuje si na ty blafy ve všech okolních restaurací. To nemusí být vybíravost, to je známka toho, že vám se nikdo nevyrovná. Ale jak vy to máte vědět?
K zásadám asertivity patří upřímnost a otevřenost. Na rovinu řekněte, jak se cítíte. Někdo z takového vyjádření může být zmatený, nebo se mu to nemusí líbit. Dnes nejsme zrovna dvakrát zvyklí mluvit o svých emocích, ale to neznamená, že z velké části neovlivňují naše jednání. Je rozdíl, jestli řeknete: „Jsem smutná, že tak málo nechodíme do muzeí nebo na výstavy, protože bych se chtěla kulturně dál rozvíjet a mít přehled.“ Pozn. Do věty se nehodí slovo „vůbec“ nebo „nikdy“, neboť působí konfliktně a partner se spíš na řešení může zaměřit na hledání jediného konkrétního případu, kdy s vámi někde byl. Navíc to vypadá jako osočování, ale o to vám vůbec nejde.
A nebo když řeknete: „To je hrozný, jak dlouho už jsi se mnou nebyl v žádném muzeu nebo na výstavě?“ Opět jde spíše o výtku, naléhání či přímo citové vydírání. Pokud se chováte asertivně, znamená to, že dáváte najevo, jak se cítíte, co se vám líbí nebo nelíbí, ale konečné rozhodnutí necháváte na druhých. Jestli s vámi do muzea chodit nechce, tak nemusí, ale měl by vědět, že je vám to líto. Mimochodem citové vydírání vypadá jinak, tohle je pouze sdělení faktu.
1 komentář:
Mě se na sdělování přání a pocitů líbí, že udržuje přehled a kontakt s ostatními. Zjistil jsem, že je také důležité přání říkat ve vhodnou dobu. Prostě když je příjemce sdělení v pohodě a povídat si chce.
Bohužel existuji i lidé, kteří neuznávají jiné než vlastní pocity a přání. Ti se postupně vzdalují od ostatních. Dokonce reagují na přání druhých tak prudce, že jim po čase nikdo ani nic říkat nechce. A to je definitivní konec jejich zpětné vazby. A začátek jejich sebestředné arogance a lidské samoty.
Okomentovat