O topení v kamnech

Uhodnete, co to hoří v kamnech? (řešením je obrázek níže)

Topíme elektřinou.

Mysleli byste si, jaká to je pohoda. Ústřední topení jako kdekoliv ve městě. Přívod tepla kdykoliv máte chuť. Venku začne foukat, nebo mrznout, otočíte kohoutkem... a ono nic.

Přiznám se, že to pro mě byl ze začátku docela šok.

Počítala jsem s tím, že to asi bude hříšně drahé, a tudíž musíme do budoucna vyřešit, jak/čím budeme topit. Ale, že se v některé hodiny netopí, mě nenapadlo. Nevím přesně, jak to funguje, ale jsou období, kdy radiátory parádně hřejí a kupodivu se dokáže i relativně velká místnost rychle vytopit. Asi je to tím, že máme opravdu velké topení (rozuměj dlouhé, např. 30 žeber v kuchyni), jinak si takovou efektivitu neumím vysvětlit. (Ještě by to mohlo být placebo.)

Takže se mi zpočátku stávalo, že když jsem byla doma o víkendu sama, dopředu neznámou určitou část dne jsem mrzla, než se začalo topit, i když termostat jsme měla stále nastavený na přijatelnou teplotu.

Ráno, respektive dopoledne, když do kuchyně svítilo slunce, bylo to fajn. Ale běda, když bylo zataženo, nebo chtěl být člověk v obýváku.

Jednou, když jsme si zase stěžovali, že nás to nebaví a že toho už máme dost, přítel vymyslel romantiku: večer si zatopíme v kamnech. Teda spíš kamínkách. Jsou to normální malé staré Petry nebo co. Ale praskání dřeva jako z krbu by z nich mohlo být pěkné.

První zkušenost ovšem byla trochu jiná. Vykouřili jsme celý dům. Dokonale. Nejspíš to bylo tím, že se kouř vracel komínem zpátky, protože venku ještě nebyla dostatečná zima. No ale ten puch byl strašný. Nevzpomínám si, že by se nám tohle kdy stalo u babičky, která taky měla kamna. Ale jenom ta. Tam nebyla jiná možnost. Zato mi ale přišlo, že nebylo potřeba tak často přikládat. Nebo to bylo tím, že jsem tehdy byla ještě malá a neasistovala u toho?

Každopádně první zapálení kamen bylo záživné. Rozhodně to byl nezapomenutelný zážitek a byli jsme moc rádi, že jsme to vyzkoušeli v relativně teplém podzimním dni a ne v kruté zimě, kdy by venku bylo minus dvacet. A my pak museli několik hodin větrat, aby byly místnosti opět obyvatelné. Kouř totiž nejenom smrděl, ale také výrazně dráždil ke kašli.

Dneska už to máme celkem zmáknuté. Sice sem tam bojujeme s tím, že kamna spíš dýmí, než že by v nich hořelo, ale to je vždy jenom zpočátku. 

Když jsme začínali s pravidelným večerním topením, měl vše na starosti přítel: od přípravy dřeva, přes zapálení i udržování ohně. Bylo to pohodlné (pro mě) a náročné (pro něho). A taky to pro něj byla asi docela otrava. Po počáteční nedůvěře k novým úkolům mě přikládání a hlídání ohně začalo bavit. Když to hoří nějak rozumně, stačí jednou za čtvrt hodiny (fakt tak často!) zkontrolovat oheň a přiložit třeba tři polínka. 

Jak by hořely staré ořechy?

A před patnácti dny jsem si to skoro celé zkusila sama! Byla jsem na sebe pyšná jako bych zvládla bůh ví co, a to jsem tam měla podpal i noviny už přichystané. Stačilo jenom škrtnout, dostatečně brzy přihodit větší kusy dřeva a pak se probojovat tou chvílí dýmení, kdy oheň skomírá, nebo naopak příliš fajruje, když zvýším přívod vzduchu. Něco mezi tím asi zkrátka není. Takže jsem pořád musela koukat na oheň a přidávat a ubírat, zase přidávat a zase ubírat, protože jinak by mi všechno dřevo příliš rychle shořelo a musela bych ven pro nové. (Ani nevím, v jakém je stavu. Musí se ještě štípat?)

Ale pak už to byla pohodička. Oheň sice vůbec neprskal. Nevím proč, jindy aspoň trošku zabublá, ale teplo se od kamínek linulo přímo kouzelné. Psala jsem blog, topila si v kamnech a bylo mi krásně. Jasně že neděle ve dvou by byla hezčí, ale i tohle mělo něco do sebe.