Jak už víte, jsem nemocná, mám antibiotika a docela mě to štve, protože jsme měli jet na dovolenou. A já už se měsíc těšila.
Ale poté, co jsem si vydatně poplakala, jsem dospěla k závěru, že s tím musím něco udělat, protože pouhé smutnění mi nepomůže. A tak jsem začala vytvářet seznam, co by se tak asi dalo dělat, kdyby mi bylo tak nějak dobře. Najdete ho v mém předešlém článku se stejným názvem akorát jedničkou v závorce. Lepší mě totiž nenapadl a taky to je takový můj malý protest proti tomu přiznat si, že jsem nemocná chudinka. Takhle to zní víc frajersky. Ha ha. Asi začínám chytat vtipnost od Karoliny Mikšíkové. Čtu totiž její knihu Život, na který metr nestačí a docela se mi líbí. Baví mě hlavně články o statku, na kterém žije, a příkořích, která jí tropí jejich zvířátka. Znám to totiž velmi dobře. Zrovna dneska (neděle) se Princí urputně dožaduje přístupu domů, ačkoliv včera tu ležela na zemi, čumákem ke dveřím a střídavě předstírala, že má domácí vězení a vůbec tu se mnou nechce být, a podávala pacinku či se tulila, jako že je největší plyšák na světě.
So 23. 4.
V noci se mi zdálo, že jsem si zapomněla vzít antibiotika a že jsem se vzbudila, až když svítalo. Probudila jsem se, venku byla tma a já si nebyla jistá, jestli jsem je o půlnoci měla a zaspala to, nebo ne. Každopádně mi připadalo, že už jsem celkem vyspaná a že od půl desáté do půlnoci bych si tak neodpočinula, zvlášť když jsem nemohla usnout. Koukla jsem se na budík a na prášky. Jasně, fakt jsem si nevzala! Byly čtyři hodiny ráno, což jsem si tak i nějak tipla, protože venku zpívali ptáci, i když jsem myslela, že začínají až v pět s rozbřeskem.
Problém s budíkem spočíval v tom, že jsem si ho chtěla nastavit na 24:00, což můj mobil neumožňuje. Končí 23:59. Zpětně mě napadlo, že jsem si měla raději nastavit tento čas, protože u 00:00 není úplně jasné, o kterém dni se mluví.
Všimla jsem si, že mi ještě v noci přišly dvě sms. Přemítala jsem, od koho asi jsou, ale nepodívala jsem se. Došlo mi to až ráno. Výsledky PCR testu! Jsem negativní. Jupí. Nebo ne?
Tak proč nemám čich, i když nemám plný nos?
Původně jsem si myslela, že už je mi dost dobře a mohla bych trénovat angličtinu, ale nějak jsem z toho byla brzy unavená a přešlá. Možná mě i nakrknul celý ten koncept „všechno je skvělý, pojďte k nám, jsme nejlepší“, prostě takový to marketingový bla bla bla tlačený ze všech stran. To už mám radši Broňu. I když je to takový bláznivý podivín, aspoň se netváří jako kdovíjaký machírek, co ví naprosto přesně, jak se učit, protože si tou zkušeností přece prošel. A ví, jaký chyby dělá 95 % z nás (asi udělal fakt velký výzkum, že má tak velký procento a ještě si tím je jistej).
Ne 24. 4.
Dokoukala jsem film Císařův pekař (**), který mě taky moc nenadchl, protože je to fakt dost propaganda a rozčiluje mě, že císař se bojí své milenky, která má vesměs pravdu a nic nerozumného po něm nechce. Pekař, který má být asi vzorem pro všechny lidi, je spíš takový břichatý chytrolín. Slibuje kdeco a pak to náhodou vyjde a golem, který bere energii jen tak z ničeho, jim připoutaný slouží k pečení chleba. Prostě taková ptákovina. A první film Pekařův císař(**) taky nebyl o nic lepší. No, ale k tomu háčkování to jako kulisa ještě šlo. Spíš je fajn, že je to celkem pěkně natočené.
Při koukání jsem doháčkovala první část obou čtverců (tmavě modrého a cihlového) na Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys. Teď už se budu moci pustit do těch šedivých trojúhelníků nad každou stranou. To bude strašná spotřeba! Ještě jsem si přibrala z loňska rozdělaný zelený a fialový čtverec. Takže mě čeká 12 trojúhelníků. Super! (Ironicky samozřejmě.) Sice je to zábava, ale vadí mi, že se pořád musím dívat na návod. Nebo tedy háčkovat několikrát tu stejnou řadu na různých čtvercích za použití hned několika klubíček.
Celý den prší a pes chce domů. Jenže má mokré a špinavé tlapky a zbytek těla taky.
Předchozí díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Asi budu nemocná, Válím se doma díl první, následující pak tady: díl třetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat