O víkendu jsem v Praze s přáteli navštívila jednu zajímavost – kryt civilní ochrany Folimanka v Praze 2, v ulici Pod Karlovem.
Byl vybudován na přelomu 50. a 60. let minulého století jako jeden z největších krytů v Praze, mělo se v něm být schopno ukrýt až 1300 lidí. Když mi o něm kamarádka řekla, čekala jsem něco mnohem menšího a upřesňující informace jsem nehledala. Důvěřovala jsem, že k návštěvě vybere něco zajímavého. Takového obra jsem ale opravdu nečekala. Dvě 125 metrů dlouhé chodby jsou propojeny kratšími, rozloha krytu je 1332 metrů čtverečních. Množství a délka podzemních chodeb je opravdu fascinující. A trochu frustrující zároveň. Představa, že bych se měla skrývat nějaký čas v takové kobce spolu se spoustou dalších lidí mě naplňuje velice nepříjemnými pocity. Tím spíš kvůli příčině. Jak smutné, že si lidé musí proti dalším lidem stavět takové věci. Jak krásně by se nám mohlo žít, kdybychom nebyli tak neuvěřitelně pitomí a pořád proti sobě nebojovali. Naprosto zbytečně. Člověk nemá žádného skutečného nepřítele... snad kromě některých nemocí a sem tam přírodních jevů (sopky, tsunami, hurikány), kdybychom všichni zapracovali na tomhle, mohli bychom mít ráj na zemi.
Zajímavostí má bunkr hned několik. Třeba to, že by měl být plně funkční i těch uplynulých 50–60 letech. Můžete čekat, že uvidíte pancéřové dveře, toalety, sprchy jako ve vězení, dostatečné osvětlení, vlastní studny a okysličování přetlakem. Navíc tu údajně najdete i topení, no nevím, mně byla zima i v mikině. Pravda, měla jsem kraťasy a po tom vedru venku se nebylo asi čemu divit, že jsem z toho teplotního šoku nebyla právě nadšená. V případě nebezpečí by lidé seděli na lavičkách umístěných podél zdí. Předpokládalo se, že zásoby lidem umožní přežít 72 hodin.
Část krytu funguje jako výstavní prostor. Od května je zde výstava Popel Popeleční středy. Prohlédnout si můžete fotografie Stanislava Maršála a texty vzpomínek na poledne 14. února 1945, na podivné bombardování Prahy americkými letadly. Dodnes není jasné, zda se opravdu mohl velitel B-17 zmílit a letět o trochu špatný stupeň, aby výsledná vzdálenost mohla být celých 120 kilometrů oddělujících Prahu a Drážďany, které byly cílem. Jestli mu mohl selhat kompas a být tak špatná viditelnost, že shodili 152 tun bomb na dosud nezničené město oproti značně poničenému... Mohli se Američané skutečně snažit poškodit náš průmysl? Nebo ublížit lidem bombardováním obytných čtvrtí? Nebo se jen snažili nad jakýmkoliv „německým“ městem zbavit zbytečné zátěže? Nebo mířili na seřaďovací nádraží (Smíchov a Vršovice)? To jsou spíš otázky pro historiky nebo filozofy (hodil by se i Sherlock Holmes), každopádně názory lidí, kteří přežili tuto tragédii byly různé.
Někteří cítili i po té spoustě let zášť, když už pro nic jiného, tak proto, že se za tento „omyl“ (uvádí se až 701 mrtvých a 1184 zraněných) nikdy nikdo neomluvil, jiní byli rádi, že díky „štěstí“ či „osudu“ byli zrovna uhelné prázdniny, když spadla bomba do školky, kde měli být, že se nemocná matka výjimečně šla naobědvat ke stolu, místo aby ležela v posteli, kterou prolétla (až do nižšího patra) bomba, jež naštěstí nevybuchla. Epicentrem zásahu byla právě Praha 2, v níž se nachází tento bunkr. Smutné bylo, že varování z náletu přišla pozdě a navíc byli lidé zvyklí se na přelétající letadla chodit dívat, protože tady se nebombardovalo. Ke vší smůle byly některé kryty nedostačující, např. ten na Karlově náměstí a sto lidí v něm našlo smrt stejně jako by byli třeba venku. Symbolem náletu byl zničený Emauzský klášter, který byl opraven až v šedesátých letech minulého století. Ještě letos se chystá radnice Prahy 2 umístit na budovu nemocnice na Karlově náměstí pamětní desku tvořenou ze střepin bomb.
V 80. letech se prý v bunkru chvíli pěstovali žampiony.
V Praze se nachází téměř 800 krytů, které mají různé vlastníky, od ministerstva, přes město Praha až po soukromé podniky. Srovnatelných s Folimankou je na území Prahy deset krytů, do největšího v Bryksově ulici v Praze 4 by se vešlo 2800 lidí. Většina z krytů už ale není v provozu.
Bunkr je pro veřejnost otevřen od září 2014. Pokud toužíte po návštěvě, příležitost budete mít každý měsíc jen jednou. A to konkrétně v sobotu od 9 do 15 v těchto termínech: 18. července, 15. srpna, 19. září, 17. října, 14. listopadu, 19. prosince. Vstup je zdarma a prohlížet si jej můžete, jak dlouho chcete, neboť zde není žádný průvodce.
Zajímavostí má bunkr hned několik. Třeba to, že by měl být plně funkční i těch uplynulých 50–60 letech. Můžete čekat, že uvidíte pancéřové dveře, toalety, sprchy jako ve vězení, dostatečné osvětlení, vlastní studny a okysličování přetlakem. Navíc tu údajně najdete i topení, no nevím, mně byla zima i v mikině. Pravda, měla jsem kraťasy a po tom vedru venku se nebylo asi čemu divit, že jsem z toho teplotního šoku nebyla právě nadšená. V případě nebezpečí by lidé seděli na lavičkách umístěných podél zdí. Předpokládalo se, že zásoby lidem umožní přežít 72 hodin.
Část krytu funguje jako výstavní prostor. Od května je zde výstava Popel Popeleční středy. Prohlédnout si můžete fotografie Stanislava Maršála a texty vzpomínek na poledne 14. února 1945, na podivné bombardování Prahy americkými letadly. Dodnes není jasné, zda se opravdu mohl velitel B-17 zmílit a letět o trochu špatný stupeň, aby výsledná vzdálenost mohla být celých 120 kilometrů oddělujících Prahu a Drážďany, které byly cílem. Jestli mu mohl selhat kompas a být tak špatná viditelnost, že shodili 152 tun bomb na dosud nezničené město oproti značně poničenému... Mohli se Američané skutečně snažit poškodit náš průmysl? Nebo ublížit lidem bombardováním obytných čtvrtí? Nebo se jen snažili nad jakýmkoliv „německým“ městem zbavit zbytečné zátěže? Nebo mířili na seřaďovací nádraží (Smíchov a Vršovice)? To jsou spíš otázky pro historiky nebo filozofy (hodil by se i Sherlock Holmes), každopádně názory lidí, kteří přežili tuto tragédii byly různé.
Někteří cítili i po té spoustě let zášť, když už pro nic jiného, tak proto, že se za tento „omyl“ (uvádí se až 701 mrtvých a 1184 zraněných) nikdy nikdo neomluvil, jiní byli rádi, že díky „štěstí“ či „osudu“ byli zrovna uhelné prázdniny, když spadla bomba do školky, kde měli být, že se nemocná matka výjimečně šla naobědvat ke stolu, místo aby ležela v posteli, kterou prolétla (až do nižšího patra) bomba, jež naštěstí nevybuchla. Epicentrem zásahu byla právě Praha 2, v níž se nachází tento bunkr. Smutné bylo, že varování z náletu přišla pozdě a navíc byli lidé zvyklí se na přelétající letadla chodit dívat, protože tady se nebombardovalo. Ke vší smůle byly některé kryty nedostačující, např. ten na Karlově náměstí a sto lidí v něm našlo smrt stejně jako by byli třeba venku. Symbolem náletu byl zničený Emauzský klášter, který byl opraven až v šedesátých letech minulého století. Ještě letos se chystá radnice Prahy 2 umístit na budovu nemocnice na Karlově náměstí pamětní desku tvořenou ze střepin bomb.
V 80. letech se prý v bunkru chvíli pěstovali žampiony.
V Praze se nachází téměř 800 krytů, které mají různé vlastníky, od ministerstva, přes město Praha až po soukromé podniky. Srovnatelných s Folimankou je na území Prahy deset krytů, do největšího v Bryksově ulici v Praze 4 by se vešlo 2800 lidí. Většina z krytů už ale není v provozu.
Bunkr je pro veřejnost otevřen od září 2014. Pokud toužíte po návštěvě, příležitost budete mít každý měsíc jen jednou. A to konkrétně v sobotu od 9 do 15 v těchto termínech: 18. července, 15. srpna, 19. září, 17. října, 14. listopadu, 19. prosince. Vstup je zdarma a prohlížet si jej můžete, jak dlouho chcete, neboť zde není žádný průvodce.
Zdroje:
http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/bunkr-na-folimance-se-otevre-verejnosti-bude-v-nem-i-vystava-20140910.html
http://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/mestske_casti/praha_2/bunkr_folimanka_je_pro_verejnost_otevren.html
http://praha.idnes.cz/prohlidka-bunkru-civilni-ochrany-na-folimance-f4k-/praha-zpravy.aspx?c=A140401_104049_praha-zpravy_bur
http://www.novinky.cz/domaci/361819-americky-nalet-na-prahu-priblizuji-fotografie-a-vzpominky.html
http://www.novinky.cz/domaci/361819-americky-nalet-na-prahu-priblizuji-fotografie-a-vzpominky.html
Žádné komentáře:
Okomentovat