Rajčatová zahrádka

Teď už je tam o další dvě rostlinky víc

V původním plánu pěstování rajčata sice nebyla, ale nějak se to zvrtlo. Jak se mi to občas stává, že? 

Zkrátka jednoho dne přišla sousedka, jestli bychom nechtěli sazeničky, že se jí to docela rozrostlo a že jich má – teď si přesně nevzpomenu – opravdu říkala sedmdesát? No, já měla vloni stovku dýní a paprik, takže vím, o čem je řeč. A tak že jo. Pár jsme si jich vzali. Jenže tou dobou jsem se zároveň domluvila s kolegyní, která mi nabídla sazeničky. Vloni jsem od ní měla krásné cherry rajčátko. Taky jsem si letos chtěla zasadit mrňavá rajčátka, ale než jsem se rozkoukala, bylo najednou po termínu a teď v červnu už to nemá smysl. Ale předchystané sazeničky ano. Navíc jsem od ní dostala dvě papričky a jednu dýni. Naprosto boží!

A tak jsme se začali věnovat pěstování téhle zeleniny (ve velmi malém množství, což je pro mě dosti netypické, proto to tolik zdůrazňuji). 

Protože kozy můžou skoro všude a kam nemůžou, tam si pomůžou, přemítali jsme, jestli sazeničky umístit za stodolu jako stromečky, aby je nesežraly, nebo k meruňce (resp. do kóje hned vedle, ale tam už odpoledne bývá stín), nebo kam jinam. Nakonec jsme se rozhodli, že v kýblu jim bude nejlépe – teď ještě najděte tolik kýblů či nádob, že? A ty jsme dali do bývalého psího kotce. Psa zatím nemáme – možná časem bude – ale teď tam klidně můžou být rajčata. A když ude potřeba, můžeme je poměrně snadno přemístit jinam.

Výroba květináčů začala technickou otázkou – jak udělat do dna kýble díru tak, aby nám nepraskl. Některé nádoby už prasklé byly, nebo nějakým způsobem měly odtokové místo, do jiných jsme chtěli díru udělat hřebíkem. Nejprve nás napadlo, že ho nahřejeme v kamnech. To sice fungovalo, ale příliš rychle se chladil. A tak jsme raději otočili kyblík vzhůru nohama a kladli na něj uhlíky a po chvíli je přemísťovali. Fungovalo to báječně.

Akorát párkrát se nám propálila trochu větší díra, než jsme chtěli. Snad to nebude vadit.

Pak už jsme jenom zašli ke kompostu, dali ho trochu do každého květináče, naryla jsem hlínu a zasadila kytičky. Pak už jsme je jenom umístili, přítel jim spravil výplet klece, aby byly co nejvíc v bezpečí. A teď už jen čekáme, koukáme, zaštipujeme vyrůstající výhonky v ohbí rajčat a těšíme se na úrodu.

A proč jsem článek zařadila i do štítku ekologie? Protože je určitě lepší mít vlastní rajčata zalévaná dešťovou vodou, než kupovat nějaká dovážené kdovíodkud (vážně je tohle slovo napsané takhle správně, tedy jedna z jeho variant), když to může růst i tady.