Pustili jsme kozy na přední dvůr, aby trochu spásly trávu. Což sice dělají ochotně, ale vždycky se u toho vyskytne nějaký problém.
Třeba ošlapávají pískovcové schody, když se schovávají před deštěm. Nebo ožírají dveře. Nebo se dostanou do některého z dřívějších chlívků (dnes třeba na dřevo) a něco tam sežerou. Třeba tady se Malá hnědá pustila do nějakého papíru. Jestli sežrala kalendář nebo noviny nevím. Každopádně si to nenechala vzít ani mnou, ani Balounem a to už je co říct.
Nebo utekly na špejchar, kde nebyly zapetlicované dveře, a sežraly mi tam kopřivy, které jsem si sušila na čaj. Ještě že jich je všude po okolí dostatek. S bezem by to bylo horší, protože na něm jsou mšice.
Onehdy tu byl elektrikář pomoct nám s otázkou, proč máme tak velkou spotřebu. Kozy se k němu různě lísaly. Zejména Líza. Trochu jsme je odháněly. Pokud možno nenápadně, ale důrazně. Ne, že by se nějak zvlášť nechaly. Líza se o něj přátelsky třela bokem. „Jen je nechte, mně to nevadí,“ řekl přátelsky. Trochu jsem se podivila.
Moc dobře jsem viděla tu otevřenou tlamu a natahující se jazyk. Ale on jak vykládal, asi si toho nevšiml. Tak jsem jen podotkla: „Ale ony se vám snaží sežrat oblečení.“ Tou dobou už Líza pokukovala po nevhodně rozepnuté mikině, která by se dala dobře žvýkat.
Zpozorněl a zkontroloval si ošacení: „Tak to mi vadí,“ usmál se a už se klidil od kozy stranou.
Možná nebyl dobrý nápad předepsat si tento článek na začátku června a odložit publikování až na konec. Kozy se totiž pochlapily a činí se. Za chvíli už budu psát jenom seznam: 100 věcí, co zvládly kozy sežrat. Nebo to bude pravidelný měsíční seriál, každý měsíc, poslední úterý, napíšu o tom, co zase kozy sežraly. Ale jak má pak člověk vymýšlet názvy článků?
Každopádně na blogu o tvorbě najdete tematický článek Koza mi sežrala návod na pletení. Vzala jsem si ho ven s tím, že si tam podtrhám slova, kterým nerozumím, neb je v angličtině, a na chvíli jsem se otočila ke kočkám. Ale stejně si myslím, že to nebyla náhoda, ale naschvál.
Někdy je vážně těžké nebýt na kozy naštvaná... Když v jeden den musí na předním dvoře zničit plastové ucho od košíku na jahody, málem vyrazit dveře od domu a následně nahryzat plachtu, kterou je u slepic zakrytý holubník, máte najednou nervy trochu v kýblu. A potom druhý den rozkoušou šňůru u sekačky na trávu a nalomí koš, protože jsou děsně zvědavé, jestli tam aspoň kousek trávy ještě nezůstal. Člověk by čekal, že se budou normálně pást, když mají možnost a zrovna neprší (nesnášejí déšť) a ony přitom vymýšlí hovadiny.
 |
| Všežravá koza |
Onehdy tu byl elektrikář pomoct nám s otázkou, proč máme tak velkou spotřebu. Kozy se k němu různě lísaly. Zejména Líza. Trochu jsme je odháněly. Pokud možno nenápadně, ale důrazně. Ne, že by se nějak zvlášť nechaly. Líza se o něj přátelsky třela bokem. „Jen je nechte, mně to nevadí,“ řekl přátelsky. Trochu jsem se podivila.
Moc dobře jsem viděla tu otevřenou tlamu a natahující se jazyk. Ale on jak vykládal, asi si toho nevšiml. Tak jsem jen podotkla: „Ale ony se vám snaží sežrat oblečení.“ Tou dobou už Líza pokukovala po nevhodně rozepnuté mikině, která by se dala dobře žvýkat.
Zpozorněl a zkontroloval si ošacení: „Tak to mi vadí,“ usmál se a už se klidil od kozy stranou.
Možná nebyl dobrý nápad předepsat si tento článek na začátku června a odložit publikování až na konec. Kozy se totiž pochlapily a činí se. Za chvíli už budu psát jenom seznam: 100 věcí, co zvládly kozy sežrat. Nebo to bude pravidelný měsíční seriál, každý měsíc, poslední úterý, napíšu o tom, co zase kozy sežraly. Ale jak má pak člověk vymýšlet názvy článků?
Každopádně na blogu o tvorbě najdete tematický článek Koza mi sežrala návod na pletení. Vzala jsem si ho ven s tím, že si tam podtrhám slova, kterým nerozumím, neb je v angličtině, a na chvíli jsem se otočila ke kočkám. Ale stejně si myslím, že to nebyla náhoda, ale naschvál.
Někdy je vážně těžké nebýt na kozy naštvaná... Když v jeden den musí na předním dvoře zničit plastové ucho od košíku na jahody, málem vyrazit dveře od domu a následně nahryzat plachtu, kterou je u slepic zakrytý holubník, máte najednou nervy trochu v kýblu. A potom druhý den rozkoušou šňůru u sekačky na trávu a nalomí koš, protože jsou děsně zvědavé, jestli tam aspoň kousek trávy ještě nezůstal. Člověk by čekal, že se budou normálně pást, když mají možnost a zrovna neprší (nesnášejí déšť) a ony přitom vymýšlí hovadiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat