Drůbež na statku

Copak se tu asi podává k jídlu?

O slepičkách moc nepíšu. Taky ani moc nevím co. Nedávno jsem zjistila, že jim moc nejede oves. To když jsem jim ho nasypala plné korýtko (viz fotka) a ony k tomu přišly a jen tak na to zíraly, jako kdybych jim dala něco naprosto nejedlého. Párkrát do toho zkusili cvičně klovnout.

Vlastně mě teď napadlo, že by pár věcí k psaní bylo. Zvlášť, když tu mám tuhle pěknou fotku. To vlevo, je náš hodný kohout Karel. Znovu opakuji, že je hodný, protože ve skutečnosti ani nevím, že kohouta máme. Známá má takového agresivního šmejda, že asi bude muset na pekáč, protože se je pořád snaží honit a klovat. Ten náš je akorát trouba, protože má své tři staré hnědé slepice a s těma bílýma mladýma se kamarádit nechce. Dokonce je klove. Aspoň někdo nepreferuje mladší před starým známým (vhodná inspirace pro chlapy, co říkáte ;-)) a taky pro některé ženy, pravda). 

Důvod pro tenhle článeček ale zavdala koza, respektive kozlík, který byl zvědavý, co to slepičky dostaly a snažil se dovnitř nakouknout jejich vchodem, protože jsem dvířka pečlivě zajistila vědoma si toho, jak rády by kozy ochutnaly žrádlo někoho jiného. (Mimochodem zrovna kozy mají oves opravdu rády.)

Pohled z očí do očí

Původně měl vevnitř strčenou hlavu i s rohama (vážně nechápu, jak se mu ji tam povedlo nacpat a jak to, že ji pak dostal i ven), ale než jsem doběhla domů pro foťák a zase zpátky, musela jsem se hodnou chvíli ukrývat v kurníku, než zvědavě aspoň nakoukl. Navíc se možná bál, že ho nějaká slípka klovne.

Do budoucna tak lehce uvažujeme o krůtě či huse – líbila by se mi svatomartinská s knedlíkem a se zelím...

P. S.: O perličkách jsem psala v článku Balounovy perličky.