Mejzí

Maličká Mazikeen

Jo, tahle kočka si zaslouží svůj vlastní článek už dlouho. Ale pořád jsem se nedostala k tomu ho napsat. Obecně mi asi články o kočkách moc nejdou, protože k nim toho mám tolik co říct a tolik fotek. A nikdy si nemůžu vybrat, co z toho zveřejním – abych vás nezahltila – a přitom vás o nic nechci ochudit.

Mejzí je mojí největší láskou. To asi trochu kecám, protože miluju všechny naše kočičky. Ale Mejzí to se mnou nejlíp umí. 

Asi tak v říjnu 2020 se u nás na zahradě objevila tři koťata. Nejdřív jsme je viděli jen sem tam – chodila krást našim kočkám jídlo z misky pod meruňkou. A pak si dodávala víc a víc odvahy, takže jsme je začali vídat častěji. A došla nám hrozná pravda: nemají mámu. A už jsou naše, protože bydlí ve skrýši pod starým domkem pro slepice. Začali jsme jim tedy dávat jídlo a řešit, zda by je nikdo nechtěl. V období Covidu, když člověk nikam nechodí, moc dobře nejde udat koťátka. I když jsou nádherná. No, možná každý netouží po černé kočce. Ale já nikdy takovou neměla. A naši malí se mi moc líbili. Pracovně jsem je pojmenovala: Bertík (Čertíka už má sousedka), Šedivák, protože měl lehce šedivé bříško, a kočka byla prostě kočka. Oproti ostatním dvěma byla taková kulatější a klidnější. Později jsem zjistila, že asi byla začervená. 

Některé ze tří černých koťátek si hraje s klackem, v pozadí Franta

Párkrát jsem koťátka viděla někde spinkat s Felixem. Trochu jsem se ho snažila přesvědčit, že je pro něj výhodné být starší bráška, když ho ti tři malí budou hřát. A jim se to samozřejmě šiklo ještě víc. 

Asi v listopadu se den po sobě ztratili Bertík a Šedivák. Byla jsem smutná a měla strach, že zmizí i kočka, ale ta se držela víc doma. A zůstala s námi. Takže bylo potřeba jí vymyslet jméno. Jednou cestou do práce jsem si vzpomněla na Mazikeen, krásnou černošku démonku ze seriálu Lucifer, a měla jsem jasno. Jí tam sice říkají Maze, ale pro mě bude lepší Mejzí. Černá, elegantní kráska se zelenýma očima. A je chytrá. Umí to se mnou. Hned nastavuje hlavičku, že chce pohladit a brzy začne příst. Skoro při každé příležitosti a jejím očím nejde odolat.

Takhle nějak se myslím kočky malují, když kráčí po zdech

Mejzí má speciální trik, jak si chránit žrádlo před svýma většíma nevlastníma bráškama: vleze si do misky a chrání ho tělem. Dřív jí to parádně vycházelo, ale teď se s ní sem tam Franta snaží přetlačovat, a to pak samozřejmě vyhraje vzhledem k tomu, že Mejzí má asi kilo šedesát. 

Vážila jsem ji před kastrací. Aby pan doktor věděl, jak velkou dávku uspávacího prostředku jí má dát. Potom jsme ji měli na noc doma. Bylo zajímavé, jak to snášela jinak než Macík. Ta mi přišla že se víc motala. Mejzí nejdřív zvracela – asi předtím jedla, i když jsem jí už oběd nedala. Ale byla jí zima, broučkovi malýmu, tak si sedla pod kamna, nebo hodně blízko k nim. Trochu jsem panikařila, aby se nespálila, když je taková omámená, tak jsme je s přítelem celá osahali, abychom se ujistili, že je v bezpečí. A když jsem pak byla v práci, malá už vylezla na gauč, takže ji přítel zavřel do klece, kterou jsme pro ten účel přinesli do kuchyně. Měl v ní vodu, nějaký textil na spinkání, noviny na záchůdek. Baštit nesmí až do druhého dne, aby jí nebylo zle. 

Mejzí s Frantou (srovnejte velikost)

Mejzi s Františkem

Taky jsem si ji vzala na klín a mazlila, abychom se víc spřátelily, tohle je ideální příležitost, když ji mám uvnitř. Ale myslím, že Mejzi už dávno ví, že jsem její miláček, krmička a ochránce. A hlazení má ráda. 

Jedinou Mejzinou nevýhodou je, že se vážně špatně fotí: černá je ve tmě příliš tmavá a na slunci vlastně taky.